I.2.1.1 Analogie versus metafora

Analogie je používaná ve filosofické a literární terminologii, přičemž výraz sám pochází z řečtiny a jeho původním významem byla matematická proporce, která formuluje podobnost na základě ekvivalentních vztahů. Základní funkcí analogie je tedy srovnání, tj. zaznamenání jak podobností, tak rozdílů mezi dvěma nebo více předměty, systémy, mechanismy atd. Jedná-li se o srovnání dvou systémů, vynoří se dva typy vztahů. Vertikální odrážejí kauzální vazby uvnitř každé z domén, horizontální pak zaznamenávají propojení na základě podobnosti nebo rozdílnosti (Duverger, 1993). Podle toho také rozlišujeme analogie pozitivní a negativní. Pozitivní analogie kladou důraz na podobnosti, přičemž ale již z definice tyto podobnosti musí být nedokonalé, jinak by se jednalo o izomorfie. Oproti tomu analogie negativní při srovnání akcentují rozdíly (Secretan, 1984).

Analogický ale může také být systém klasifikace. Hesse (1970) uvádí jako příklad systém pták – křídlo – peří, který je analogický systému ryba – ploutev – šupina. Zde jsou vztahy horizontální prezentovány podobnostmi struktury a její funkce a vertikální vztahy potom relacemi mezi celkem a jeho částmi, které byly určeny selekcí a adaptací.

Důležitým rysem analogií je jejich záměrné zaměření se pouze na některé aspekty srovnávaných systémů. Gentner a Jeziorski (1979) uvádějí příklad, kdy se při přirovnání buňky k továrně zaměříme na podobný produkční mechanismus (vstupují zdroje, vystupují hotové produkty) nebo na vysoce organizovaný charakter obou stran, ale samozřejmě opomeneme znaky týkající se například vnějšího vzhledu (továrna je z cihel, stavba buněčné stěny tomu při nejlepší vůli neodpovídá). Hesse (1970) v této souvislosti uvádí, že popis podobností a rozdílů ve své podstatě ani nemůže být úplný a přesný.

O významu metafory pro vědecké účely svědčí mimo jiné Kuhnovo tvrzení, že všechny termíny vědeckého jazyka mají svůj původ v metafoře (Kuhn, 1979, cit. In: Duverger, 1993). Termín pochází rovněž z řečtiny a znamená přenos neboli transfer. Maasen a Weingart (2000) definují tři základní charakteristiky metafory. Podle nich je nevyhnutelná, ve funkci základního „messenger of meaning“ (str. 20), komplikovaná, kdy tatáž metafora může dávat jiný význam při odlišném použití (hovoří o mnohovýznamnosti (polysemii)), a inovativní. Tvoří tedy nové myšlenky jak v disciplíně, kam je aplikovaná, tak případně i zpětně v té, odkud pochází.

Různí autoři rozlišují různé druhy metafor. Tím nejzákladnějším rozdělením by byla nejspíš klasifikace, kterou prezentuje Black (1979). Jde o rozpoznání tzv. mrtvých a živých (neboli aktuálních) metafor. Podle něj mrtvé metafory vlastně nejsou metaforami, ale pouze výrazy, jejichž užití natolik zevšeobecnělo, že v povědomí lidí již nezůstal původ metaforického transferu. Příkladem takové metafory může být anglické slovo „money“ (termín evokuje skutečnost, že první peníze byly raženy v chrámu Juno Moneta, což už si dnes nikdo s tímto slovem nespojuje).

Další dělení odkazuje na hloubku použité metafory. Takzvané ornamentální metafory nejsou vlastně nic jiného než pouhé slovní obraty, zatímco neornamentální metafory tvoří nový smysl (Duverger, 1993, převzato z: Black, 1962). Ornamentální metafora byla v podstatě to, na co omezil význam metafor obecně Aristoteles, když tvrdil, že metafora pojmenovává věci, které se týkají něčeho jiného (Barnes, 1991), a že v argumentaci bychom měli použít neliterální jazyk. Livingstone a Harrison (1991) zase rozlišují translation metaphor, která pojmenovává přenos jednoho fixního a nezávislého významu do jiného, čímž jeden koncept v zastoupení nahradí jiný, a interaction metaphor, která zahrnuje nejen přenos významu do nové kategorie, ale také vytvoření takové kategorie.

U Indurkhya (1994) nalezneme definovány konvenční metafory, které jsou založené na podobnosti mezi dvěma předměty, jež jsou do té míry součástí přijímané konvence, že jsou polysémické, tj. kříží se tam mnoho různých smyslů. Druhou kategorií jsou nové metafory, které jsou téměř vždy zpočátku přijímány s odstupem, ale z nichž většina vytváří nový význam, a proto tuto skupinu nazývá metafory tvořící podobnosti. Z toho v podstatě vyplývá, že podobnosti mohou být zpozorovány jak před, tak i po aplikaci metafory.

Při bližším pohledu do jádra metafory Indurkhya (1994) poukazuje na to, že každá metafora zahrnuje v sobě cíl (target), tedy popis předmětu nebo situace, na kterou by se měla metafora aplikovat, a samozřejmě předmět nebo situaci, která je zdrojem (source) pro metaforu. Popis samotný formuje konceptuální síť (conceptual network), tedy abstraktnější doménu v metaforickém modelu. Jak na zdroj, tak na cíl Indurkhya (1994) aplikuje termín říše (realm) a odkazuje na to, že jsou spíše konkrétnější součástí tohoto modelu a také detailnější. Následující schéma se pokouší vystihnout základní rysy tohoto modelu.

Schéma 1: Indurkhyův pohled na metaforický vztah

Zdroj: převzato z: Indurkhya (1994), str. 136.

Klasickým dílem zabývajícím se metaforami je ovšem Black (1962). V jeho terminologii rozlišujeme v souvislosti s metaforami „focus“ tedy termín v metafoře, kterého je užito v metaforickém smyslu, a „frame“ neboli ostatní výrazy v metafoře, které jsou užity doslovně. Navzdory této základní terminologii se však v jeho pojetí liší definice metafory v závislosti na jejím pojetí. První pohled nazvaný „substitution view of metaphor“ zahrnuje metafory, které by mohly být vyjádřeny i doslovným opisem. Metaforám se ale dává přednost, protože nemusí existovat vhodný termín, a metafora tak zaplňuje jistou mezeru ve slovníku. Tomuto specifickému případu se říká „katachréze“ a jejím osudem je stát se později součástí doslovného významu, čímž ale jako metafora v podstatě zmizí. Druhým důvodem pro užití metafory v této souvislosti je stylistika a metafora má ornamentální funkci. Srovnávací pohled metafor („comparison view of metaphor“) zastává názor, že metafora je jakýmsi zhuštěným přirovnáním a je založena na přímé podobnosti (např. stolová hora). Poslední interaktivní pohled („interaction view“) chápe metaforu jako jakýsi filtr, protože je pro pochopení metafory nutná určitá selekce relevantních rysů. Aby si čtenář mohl spojit dvě myšlenky, musí obě interagovat, tj. musí znát oba systémy. Pokud řekneme “člověk je vlk”, musíme mít povědomí o vlčí i lidské říši a zároveň si odfiltrovat pouze relevantní charakteristiky. Taková metafora tedy některé rysy potlačí a jiné naopak zvýrazní. Tento typ metafory je podle Blacka nejdůležitější pro filozofickou argumentaci a oproti předchozím pohledům není nahraditelný doslovným vyjádřením.

Užitečnou klasifikaci nabízí také Klamer a Leonard (1994). Rozlišují pedagogické metafory, které osvětlují výklad a mohou být vyjádřeny i doslovně bez narušení argumentace. Heuristické metafory podle nich mají stát na začátku výzkumu. Jejich úkolem je katalyzovat naše myšlení a zamyslet se nad problémem novým způsobem. Třetí skupina – konstitutivní metafory zahrnuje konceptuální schémata, přes která interpretujeme svět, který neznáme. Tato skupina v podstatě odpovídá tzv. root metaphors formulovaným Pepperem (1942) (In: Livingstone, Harrison, 1981), které slouží jako vodítko pro pochopení jiné oblasti.

Vzájemný vztah metafory a analogie

Jak bylo naznačeno výše, je možné rozlišit celkem tři pohledy podle důležitosti přikládané jednomu nebo druhému konceptu. Pro první skupinu autorů je analogie tím hlubším konceptem z obou. Patří sem mimo jiné Klamer a Leonard (1994), podle nichž je analogie v podstatě systematicky rozpracovaná metafora. Metafora pouze navrhuje oblasti, které mají společné určité aspekty, zatímco analogie načrtává explicitní paralely mezi nimi. Podobný názor sdílejí i Berger-Douce a Durieux-Nguyen Tan (2002), které přikládají analogii explikativní roli, zatímco metafora podle nich pouze přenáší informace.

Druhá skupina autorů naopak zdůrazňuje roli metafory. Nejspíš by sem patřil i Aristoteles, který tvrdil, že metafora dává věci jméno, které patří něčemu jinému, na základě analogie (In: Klamer, Leonard, 1994). Duverger (1993) se domnívá, že zatímco analogie zdůrazňuje pouze podobnosti nebo rozdílnosti dvou srovnávaných systémů, metafora představuje další etapu, která již v sobě implikuje propojení obou systémů, a tím i pozměnění smyslu uvnitř každého z nich. Také Gentner, Jeziorski (1979) považují metaforu za širší koncept. Rozlišují dva typy srovnání – taková, která jsou založená pouze na vnějších vzhledových vlastnostech, a taková, která mapují jak popisné aspekty, tak vztahové struktury. Zatímco analogie podle nich popisuje pouze vztahovou strukturu takového srovnání, metafora zahrnuje jak analogii, tak srovnání založené na vnějších podobnostech i další vztahy.

Třetí skupina autorů například McCloskey a Mirowski (podle Klamera a Leonarda, 1994) nebo Maasen, Mendelsohn, Weingart (1994) nepovažují rozdíly v kontextu, který užívají, tj. již při konkrétních aplikacích, ne při filosofických argumentacích, za natolik důležité, aby bylo nutné definovat oba výrazy zvlášť. Volí metaforu jako zastřešující termín pro transfer myšlenek a konceptů z jedné disciplíny do jiné.