I.2.2.1 Vývoj evolučního myšlení v biologii
Aby nedošlo k chybné interpretaci evoluční teorie, začneme vývojem evolučního myšlení v disciplíně, která je této teorii mateřskou, tedy v biologii. Záměrem je přiblížit komplexitu a složitost, ale také provázanost různých myšlenkových proudů včetně občasné protichůdnosti. Vznik teorie evoluce z biologického úhlu pohledu je přinejmenším stejně komplikovaný jako vystopování vývoje evolučního myšlení v ekonomii nebo geografii.
Bez povšimnutí by patrně nemělo zůstat ani společenské klima a okolnosti, za kterých Darwin formuloval svoji teorii. Po kreacionismu, jakožto obecně uznávanému paradigmatu nastoupil lamarckismus, vycházející z Lamarckovy teorie publikované v roce 1809 v díle „Philosophie zoologique“. Z několika stěžejních myšlenek, které budou přiblíženy dále, byla nejvíce kritizována a v současnosti již v biologii vyvrácena úvaha o dědičnosti získaných vlastností. Ačkoli byla tato idea intenzivně diskutována, v podstatě všichni věřili, že je možná. A to i sám Charles Darwin, který dokonce pro popsání mechanismu dědění získaných vlastností navrhl tzv. teorii pangeneze. Brzy však od ní upustil, neboť sám uznal, že je čistě spekulativní, a navíc se vůči ní ozývala i kritika z okolí (Leakey, 1989). Zaměřil se následně na popsání mechanismu evoluce a zformuloval tři známé základní principy – dědičnost, rozmanitost, přirozený výběr.
Vzhledem k tomu, že jde o dostatečně široký koncept, který sám o sobě nezahrnuje žádný mylný předpoklad o mechanismu dědičnosti, mohl být snadno sloučen s genetickými zákony. Paradoxně tak mohl učinit už sám Darwin, protože Mendelova práce byla uveřejněna už v roce 1866 (Darwinův „Původ druhů“v roce 1859), bohužel však tehdy nevzbudila příliš velkou pozornost (viz dále).
Bylo by však chybou se domnívat, že Darwinova zásluha spočívá vlastně v tom, že nezahrnul do své teorie koncept, ve který věřil, zatímco problém Lamarcka zase v tom, že na konceptu, o kterém byl přesvědčen, že je správný, svoji teorii postavil. Největším přínosem darwinismu je právě popsání mechanismů, kterými může k evoluci docházet, jak bude vysvětleno později.
Ideoví předchůdci evoluční teorie
Podle Leakeyho (1989) sám Darwin zaznamenal přinejmenším dvacet předchůdců své teorie. Za předchůdce nejen ve smyslu ideovém, ale i faktickém, je nutné označit Erasma Darwina (1731-1802), dědečka objevitele evoluční teorie. Ten sice nepřišel přímo s myšlenkou přírodního výběru, nicméně diskutoval takové úvahy, jako vývoj života, vývoj druhů, a také bral v úvahu konkurenci a sexuální výběr jako možné příčiny změn v přírodě (Komárek, 1997, Buican, 1989).
Přibližně ve stejné době jako E. Darwin žil francouzský přírodovědec Jean-Baptiste de Lamarck (1744-1829). Ačkoli mnohé jejich úvahy se zdají být navzájem podobné, podle literatury se tito dva vrstevníci vůbec neznali. Jedním z pedagogů, kteří Lamarcka ovlivnili, byl Georges Buffon (1707-1788), významný přírodovědec své doby. Zabýval se například výpočtem doby, před kterou vznikla Země. Namísto tehdy udávaných 6000 let přišel s tím, že se tak stalo před 74 000 lety (Buican, 1989), což se tehdy zdálo neuvěřitelně nadsazené. Za další jeho přínos lze považovat pohled na konstantnost druhů. Nesouhlasil s tehdy rozšířeným názorem, že druhy se nemění (představa například i Linného1 (Komárek, 1997)).
Lamarckovým nejslavnějším dílem z hlediska evoluce je „Philosophie zoologique“ z roku 1809. Formuluje zde zákony svého pojetí evoluce, a to zejména ty týkající se změn a pokroku, k čemuž má, podle jeho názoru, každý jedinec vrozenou tendenci (besoin – potřebu). Podněty pro takovou změnu dává prostředí, kterému se organismy aktivně přizpůsobují – používané struktury rostou a ty nepoužívané zakrňují. Tyto změny, které organismus získá během života, jsou dědičné, a Lamarck tedy pohlížel na evoluci jako na proces zvyšující se komplexity a dokonalosti (Buican, 1997). Jeho dalším přínosem bylo spojení obratlovců do jedné skupiny (s tím například výrazně nesouhlasil Cuvier), také jako jeden z prvních užíval termín „biologie“ (Komárek, 1997). Lamarckovy úvahy konkurovaly ve své době teorii Charlese Darwina. Ačkoli základní Lamarckovy premisy byly pro přírodní prostředí zamítnuty již za Darwinova života (argumentace Leylla (geolog) byla více méně všeobecně přijímána, i když například Spencer byl otevřeným zastáncem právě Lamarckova pojetí), především v sociálních vědách se dosud diskutují obě verze evoluční teorie.
Jako profesor Musée National d’Histoire Naturelle, dříve Jardin de Roi nebo Jardin des Plantes (podle Komárka (1997, str. 60) se jednalo po dlouhou dobu o „nejlépe vybavené biologické pracoviště Evropy“), byl v denním kontaktu zejména se svými kolegy Saint-Hilairem a Cuvierem. Nejznámější dílo E. Saint-Hilaira (1772-1844) pochází z roku 1818 a bylo nazvané „Philosophie anatomique“. Jeho význam spočívá zejména v tom, že definoval výraz „homologie2“ v biologickém prostředí, o což se následně mohl Darwin opřít při formulaci své teorie. S Cuvierem Lamarck nesouhlasil v otázce podobnosti organismů – Cuvier byl přesvědčen, že taková podobnost souvisí pouze s analogickou funkcí. Největším přínosem Cuviera (1769-1832), významného paleontologa, je jeho tvrzení, že vyhynutí druhů je reálný fenomén a tuto myšlenku podepřel mnoha fosilními nálezy.
Přesuneme-li se nyní do Anglie, objevíme postavy, které již ovlivňovaly Darwina nezprostředkovaně. Jednou z nich je A. Sedgwick (1785-1873), geolog a paleontolog, u něhož Darwin pracoval jako asistent. Jeho postoj vůči evoluční teorii byl založen na obhajobě katastrofického vidění vývoje, byl přesvědčeným zastáncem punktualistické evoluce, to znamená, že podle jeho vidění střídá náhlou a rychlou změnou dlouhé období klidu. Oproti tomu Darwin se spíše klonil ke gradualistickému pojetí, tedy postupnému vývoji. Sedgwick později přesídlil do Ameriky, kde spolu s E. Copem a dalšími oponenty darwinismu založil silné neolamarckistické hnutí podporující lamarckistickou verzi evoluce (Campbell, Livingstone, 1983).
Podobný vztah, ve smyslu student – profesor, existoval mezi Darwinem a R. Owenem (1804-1892). Darwin po svém návratu z expedice na lodi Beagle navštěvoval jeho přednášky komparativní anatomie a ve stejné době Owen pracoval na vzorcích dovezených z Darwinovy výpravy. Owen byl podle Komárka (1997) ve své době jediným profesionálním biologem v Anglii, protože naprostá většina přírodovědců byla v tomto období zanícenými amatéry nebo anglikánskými duchovními.
Zvláštní postavou přibližně stejné generace je P. Matthew (1790-1874), který na základě dlouhodobého a osamělého pozorování a zkoumání svého rozsáhlého sadu formuloval ve svém díle z roku 1831 „On Naval Timber and Arboriculture“ myšlenky, které mohou být také považovány za vyjádření principu přírodního výběru. Ačkoli Darwin tvrdil, že jeho dílo vůbec neznal, všeobecně nebylo příliš známé, Matthew jeho objev neuznal a považoval sám sebe za průkopníka této ideje (Gould, 2002).
Jak již bylo naznačeno, vývoj evoluční teorie se neomezoval pouze na „Starý kontinent“ a nezahrnoval a nezahrnuje pouze zastánce Darwinovy teorie. V Americe se stal průkopníkem tohoto myšlení E. Cope (1840-1897). Tento spoluzakladatel neolamarckistického proudu v USA však patřil mezi Darwinovy silné oponenty. Z těch dalších, kteří evoluční teorii nakloněni nebyli, nesmíme opomenout především celoživotního Darwinova protivníka L. Agassize (1807-1873), který vystudoval u Lamarckova kolegy Curviera, a měl tedy pro svoji averzi vůči darwinismu zakořeněné zásady z dob studentských. Orientoval se mimo jiné na výzkum glaciologie a zejména na výzkum fosilních ryb. S Darwinovou teorií se nikdy neztotožnil.
Poznámka:
Schéma se pokouší vystihnout hlavní přírodovědce, kteří výrazněji přispěli k rozvoji evolučního myšlení v biologii. Šipky vyjadřují pravděpodobný převažující myšlenkový směr.
Erasmus Darwin a Patrick Matthew nepřispěli přímo k formulaci evoluční teorie, nicméně v historii evolučního myšlení mají své místo. Proto figurují ve schématu, i když nejsou propojeni šipkami (podrobněji k jejich přínosu viz text).
J. G. Mendel je ve schématu uveden dvakrát. Poprvé jeho jméno koresponduje s obdobím, kdy zformuloval a publikoval genetické zákony, a podruhé se vztahuje k roku, kdy byly znovuobjeveny a uznány.
Zcela opačným případem byl E. Haeckel (1834-1919), který byl Darwinovou teorií velmi ovlivněn a jeho výroky aplikující biologickou vědu do politiky byly zneužity nacistickou ideologii (Buican, 1989).
Darwinova cesta k objevu teorie evoluce
Časovým vývojem se dostáváme přímo k práci Ch. Darwina (1809-1882), která radikálně změnila biologické uvažování a významně ovlivnila i jiné vědní disciplíny. Jeho historický přínos je všeobecně známý: popsal základní principy a mechanismy evoluce, čímž vysvětlil, jak probíhá. Navzdory rozmanitým vlivům jak z přírodních tak sociálních věd to byl on, kdo na základě mnohaletého pozorování a sběru dat formuloval s pomocí mechanismů dědičnosti, rozmanitosti a přirozeného výběru teorii evoluce.
Darwinovy empirické podklady pro jeho úvahy pocházely z jeho vědecké expedice, kterou ve funkci přírodovědce na lodi Beagle uskutečnil v letech 1831-1836. Po svém návratu do Anglie nijak nespěchal s publikováním svého objevu. V roce 1838 sice načrtl hlavní teze evoluční teorie, přičemž jedním z inspiračních zdrojů byla Mathusova práce Pojednání o zákonitostech populace 3, v roce 1842 a o dva roky později částečně pokročil a původní verzi rozpracoval. Avšak nic z toho, až na krátké shrnutí svých myšlenek, nezveřejnil a pozvolna pracoval na rozsáhlém díle, které by podrobně vysvětlovalo celou tuto teorii.
Názory na význam Malthusových myšlenek pro formulování konceptu přírodního výběru se různí. Sám Darwin ve své autobiografii uvádí, že si tuto myšlenku uvědomil po přečtení „Principles of Population“, ale mohl ji tímto směrem využít díky dlouhému a pečlivému studiu přírody (Herbert, 1971, Jones, 1989). Někteří autoři se domnívají, že Malthusova práce Darwina nijak neovlivnila, neboť koncept přírodního výběru již objevil dřív. Podle nich sáhl po této knize, až když se zabýval umělým výběrem, a jako důkaz citují úryvek z Darwinova dopisu Wallacovi, kde píše: „I came to the conclusion that selection was the principle of change from the study of domesticated production; and then, reading Malthus, I saw at once how to apply this principle.“ (Herbert, 1971, str. 215). Podle Grubera (Jones, 1989) Darwin pátral po celistvějším pohledu, a to jej přivedlo k Mathusovi. Je obtížné přesně vystihnout jednotlivé vlivy a přesně je datovat, obzvláště když jsou tato tvrzení založena na interpretaci Darwinovým zápisků v deníku, nebo dokonce na tom, kdy a s jakými pocity (údajně při vzrušení či nadšení nešetřil vykřičníky (Gould, 1988)) připsal kterou poznámku k již existujícím záznamům.
Nicméně ještě další osoba se ucházela o autorství evoluční teorie, a to rovněž Angličan - A. R. Wallace (1823-1913) (podle Komárka (1997) je rovněž považován za zakladatele zoogeografie), který se v letech 1848-1852 plavil podobně jako Darwin na lodi kolem Jižní Ameriky. Již tuto cestu podnikl s úmyslem pochopit a vysvětlit na základě sebraných vzorků evoluční proces. Jeho expedice však nebyla úspěšná. Jednak v tu dobu ještě Wallace nepřišel na vysvětlení procesu evoluce, ale hlavně nemohl nad svými vzorky o tomto tématu ani příliš dlouho přemýšlet, protože při návratu domů v roce 1852 se loď, na které plul, potopila.
Podle téhož zdroje se Wallace nechal o dva roky později najmout na další plavidlo, na kterém pobyl celkem osm let. Za tu dobu nasbíral nesmírné množství přírodnin, ale hlavně přišel na mechanismy, kterými vysvětlil evoluční proces. Shodou okolností i on, podobně jako Darwin, byl inspirován četbou Malthusova díla, které se mu během plavby dostalo do rukou (údajně jej myšlenka sama napadla v horečnatém záchvatu malárie (Gould, 1988)).
Wallace v roce 1858 briskně sepsal krátkou esej, kde stručně vysvětlil podstatu svého objevu. Tuto práci zaslal Darwinovi k okomentování. Darwin se obrátil o radu na své přátele Lyella a Hookera, protože nestál o boj o autorství. Ti věděli, na čem Darwin několik let pracuje, a zorganizovali v Linnean Society prezentaci, kde byly uveřejněny krátké eseje obou těchto objevitelů teorie evoluce. Shodou okolností, ani jeden z autorů nebyl přítomen. Wallace byl ještě stále na své cestě a Darwin z rodinných důvodů doma (Gould, 1988).
Darwin byl nyní tlačen k tomu, aby své rozsáhlé dílo dokončil co nejdřív. Po patnácti měsících od této události vydal „On the Origin of Species“ a obhájil prvenství svého objevu (to se odvozuje mimo jiné i od jeho záznamů v deníku). Wallace vždy respektoval Darwina jako objevitele podstaty evoluční teorie a nikdy neusiloval o to, aby byl připsán nějaký podíl jemu. I nadále se věnoval kariéře přírodovědce, hodně publikoval a přednášel (Leakey, 1989). Oba přírodovědci měli podle Komárka (1997) velmi přátelský vztah, Darwin dokonce Wallace podporoval i finančně.
Ačkoli oba chápali přírodní výběr jakožto mechanismus evoluce, přeci jen mezi jejich pojetím existovaly jisté rozdíly, které dokonce vyústily ve vzájemné neshody. Příčinou sporů byl význam a dosah přírodního výběru. Zatímco Darwin trval ještě na existenci druhého mechanismu evoluce, na pohlavním výběru, Wallace tento názor naprosto nesdílel a usilovně hájil pozice výběru přírodního, jakožto hlavního evolučního mechanismu. Paradoxně, vzhledem k tomu, jak lpěl na významu přírodní selekce, však nepřipustil, že by se lidská mysl mohla vyvinout evolučními mechanismy, a trval na zásahu nějaké vyšší moci (Gould, 1988, Komárek, 1997).
Darwinova teorie měla své obhájce i protivníky od počátku své existence. Mezi ty druhé spadají například už zmínění Sedgwick nebo Agassiz. Naopak zatvrzelým obhájcem této teorie byl T. Huxley (1825-1895), o jehož zarputilosti si můžeme udělat snadno představu na základě jeho přezdívky – říkalo se mu „Darwinův buldok“. Podle literatury však Huxley nebyl zaslepeným přívržencem darwinismu, naopak mnoho témat s Darwinem diskutoval a i sám se těmto i dalším otázkám souvisejícím s evolucí intenzivně věnoval (Urbanowicz, 1995). Za největší Huxleyho přínos je možné označit jeho dílo „Evidence on Man’s Place in Nature“, publikované v roce 1863, které je považované za první pokus aplikovat evoluční teorii explicitně na lidský druh. Darwin sám byl v této otázce velice opatrný. Podle jeho soukromých zápisků a později publikovaných děl s touto myšlenkou souhlasil, ovšem nechtěl příliš radikální aplikací evoluční teorie odradit její potenciální zastánce (Leykey, 1989). Připomeňme, že tehdejší náboženské představy připisovaly Zemi věk pouhých 6000 let4, což bylo vypočítáno na základě biblického vyprávění. A v tomto omezení si lze vývoj člověka přírodní cestou představit jen velmi obtížně.
Další směřování evoluční biologie
Při popisu „evoluce evoluční teorie“ je také nutné zabývat se alespoň některými důkazy, které podepřely Darwinovy úvahy. Nejpádnějším potvrzením její správnosti byly Mendelovy genetické zákony. J. G. Mendel (1822-1884), moravský kněz, zformuloval tyto principy na základě mnohaletých pokusů s křížením hrachu. V roce 1866 je publikoval pod názvem „Experimenty v křížení rostlin“ (Mendel psal v němčině)ve Společnosti pro studium přírodních věd v Brně. Tehdy však jeho revoluční dílo příliš široké spektrum zájemců neoslovilo, ačkoli z toho nelze vinit chabou distribuční aktivitu. Zmíněná společnost rozeslala asi 160 kopií jeho článku, on sám přibližně 40, z nichž jednu i Darwinovi (Leakey, 1989). Ten však bohužel jeho dopis nikdy neotevřel a ani jiní vědci té doby se jeho výzkumem příliš nezabývali, a proto Mendelova práce upadla v zapomnění. Jeho genetické zákony byly „znovuobjeveny“ až v roce 1900 botaniky K. Corrensem, H. de Vriesem a E. von Tschermakem (Leakey, 1989, Gould, 1988).
K potvrzení platnosti Darwinových a vlastně i Mendelových úvah posloužily i další biologické objevy. Historicky starší důkaz, přibližně tak z přelomu 19. a 20. století, poskytl A. Weismann. Od jeho jména je odvozena tzv. weismannovská bariéra, což znamená oddělení germinální (pohlavní) a somatické (tělesné, nepohlavní) linie buněk u mnohobuněčných organismů. Změny, které se stanou v somatických buňkách, nemohou být přeneseny do buněk pohlavních, a tím nemohou být předány do další generace.
V letech 1957-1958 zveřejnil F. Crick tzv. ústřední dogma molekulární biologie, podle něhož není možný přenos genetické informace z proteinu do proteinu, z proteinu do RNA a z proteinu do DNA. Jinými slovy, neexistuje mechanismus, který by umožnil předat genetickou informaci z fenotypu (vnější projev vlastností organismu – to, co z organismu vidíme) do genotypu (veškerá genetická informace organismu).
Velký význam pro sociální vědy má biologický směr, který založil E. O. Wilson, když v roce 1975 vydal svoji knihu “Sociobiologie: The New Synthesis“. Podle Buicana (1989) se jedná v podstatě o jistou odnož darwinismu, která je založená na výzkumu etologie sociálně žijících druhů a populační genetiky. Hledá evoluční význam různých typů chování a srovnává je se sociálním chováním lidí. Wilson se dlouhodobě zabývá obecnými aplikacemi evoluční teorie do sociálních věd a ve své knize z roku 1998 „Consilience – The Unity of Knowledge“ ji dokonce považuje za jeden z mostů, s jejichž pomocí dochází ke sbližování přírodních a sociálních věd.
Další odnoží evoluční biologie, která navíc v současnosti získává stále na síle, je tzv. teorie sobeckého genu Richarda Dawkinse (1976). Podle Dawkinse evoluce probíhá na úrovni genů a živé organismy fungují v podstatě jen jako jejich „dopravní prostředky“ do další generace.
Naopak popření darwinismu, navíc ještě podložené politickou doktrínou, bylo základním programem lysenkismu. To také ukazuje, jak nebezpečná může být věda (i když i v tomto případě spíše pseudověda) ve spojení s politickou ideologií. Lysenko (1898-1976) zcela popíral neodarwinismus a byl v podstatě přesvědčeným zastáncem lamarckismu. Věřil, že je možná dědičnost získaných znaků, že je možné aktivně se přizpůsobovat vnějšímu prostředí a že se dokonce může jeden druh transformovat v jiný (například žito v pšenici). To by samo o sobě nebylo tak zhoubné, kdyby nebyl tolik blízký Stalinovi a nelikvidoval své odpůrce (významný genetik Vavilov (1887-1943) byl odsouzen k smrti mimo jiné za kulturní sabotáž a za špionáž ve prospěch Velké Británie. Později mu byl trest snížen na 10 let vězení, kde ovšem zemřel) (Komárek, 1997, Buican, 1989, Gould, 1991).
Vliv Darwinovy teorie na sociální vědy
Vrátíme-li se zpět do sociálních věd, tentokrát již ovlivněných Darwinovou evoluční teorií, dostaneme se k H. Spencerovi (1820-1903), který se pokusil aplikovat evoluční teorii na problematiku filosofie, psychologie, sociologie a etiky. Tyto snahy nazýval „syntetickou filosofií“, jakož i celé své devítidílné dílo „A System of Synthetic Philosophy“, vydané postupně v letech 1862-1893. Podle Hodgsona (1998) měl Spencer blíže k Lamarckově než k Darwinově pojetí evoluce. Young (1969, str. 135) se k tomuto tématu vyjadřuje poněkud ostřeji, když tvrdí, že odmítnutí Lamarckova pojetí evoluce Leyllem bylo téměř všeobecně přijímáno, ovšem Spencer je s vrozenou zatvrzelostí (v originále „perversity“) neakceptoval, a naopak se z něj stal zarytý zastánce lamarckismu.
Spencer byl přesvědčen, že vše je vysvětlitelné jako výsledek interakce vnitřních a vnějších faktorů. Biologické druhy, ale i společnost se totiž mění vlivem kombinovaného působení jejich vnitřních charakteristik a prostředí. Svoji analogii biologických mechanismů na společnost ale Spencer rozpracovává i dál. Rozděluje totiž evoluci na organickou, která sleduje vývoj individua od zrození přes dospělost po zánik, a na nadorganickou („superorganic“(Peet, 1985, str. 313)). Pod tuto kategorii evoluce zahrnuje veškeré procesy, které jsou podmíněny aktivitou více jedinců, nikoliv jen jednoho organismu. Tento druhý typ evoluce tak vyžaduje jistou míru kooperace a dělby práce, lze se s ním setkat sice i v živočišné říši, ale především je typický pro lidskou společnost (Peet, 1985).
Spencer rozlišoval ještě jiné dva typy evoluce, a to podle stupně integrace (Peet, 1985). Jednalo se o tzv. jednoduchou (simple), která je výsledkem prvotní redistribuce v koherentní celek, a tzv. složenou (compound), ke které dochází redistribucí původního složení k sekundárnímu uspořádání, jinými slovy jistou kumulací výsledků přídatných sil, které postupně v jednotlivých stádiích ovlivňují konečný výsledek evolučního procesu (Niman, 1991). Evoluce podle něj vede od homogenní k heterogenní společnosti, která je komplexnější a stabilnější. Podle Spencera (Holmes, 2000) může být pokrok společnosti od homogenní k heterogenní charakterizován civilizačním procesem. Čím je jakákoli struktura vyspělejší, tím se stává heterogennější. Toto tvrzení dokládá na ontogenetickém vývoji člověka, resp. zvuků, které vydává. Pláč novorozence je jednolitý, ale postupně se stává diferenciovaný a definovaný (Holmes, 2000). Pro evoluční teorii jako takovou měl Spencer význam jako autor známého výrazu „survival of the fittest“, který Darwin použil až v roce 1869, v pátém vydání „The Origins of Species“ (Urbanowicz, 1996).
Myšlenky obsažené v evoluční teorii velmi silně zapůsobily mezi jinými i na Marshalla (1842-1924), který je sice považován za zakladatele neoklasické ekonomické teorie, ovšem v „Principles of Economics“ píše: „The Mecca of the economics lies in economic biology“. Ačkoli vzápětí argumentuje, že je třeba zaměřit se zejména na mechanické (mechanical) analogie, protože biologické koncepce jsou mnohem komplexnější než mechanické (Marshall, 1948, cit. in: Nelson, 1996). Tuto úvahu je možné vyložit jako souhlas s tím, že biologické aplikace jsou cenné a lze je zahrnout do ekonomické vědy, avšak je nutné počkat až do doby, kdy bude schopná vypořádat se s jejich komplexitou. To ostatně dokládá jeho další tvrzení: „…economic reasoning should start on methods analogous to those of physical statics, and should gradually become more biological in tone“ (Marshall, 1898, str. 314, cit. in: Niman, 1991, str. 27).
Jeho dílo obsahuje mnoho dalších odkazů, které potvrzují, že považoval biologii za velmi důležitou vědní disciplínu i pro ekonomii. Niman (1991) uvádí: „for Marshall, economic progress is limited by the biological progress of human organism“ (str. 22). V souladu s „typologií evolucí“ prezentovanou Spencerem popisoval trh za pomoci mechanických analogií a jednoduché evoluce, kdežto pro růst a vývoj firem zvolil biologické analogie a složenou evoluci. Firmy postupují získáváním znalostí ke koherentnější formě, což vede ke zlepšení organizace, efektivnosti produkce, ale také k vyšší heterogenitě, protože každá firma má jiné příležitosti. Marshallova teorie tedy na jedné straně pracuje s ekonomickými aktéry, pro něž je typická složená evoluce a biologické analogie, ale na druhé straně jsou tito omezeni trhem, a v tomto ohledu jsou charakterizováni mechanickými analogiemi představovanými procesem jednoduché evoluce. Marshall v podstatě řešil problém, jak popsat fungující trh v podmínkách jednoduché evoluce, když účastníci nejsou sami jednoduší (Niman, 1991).
Jistý vliv evoluční teorie na sociální vědy lze vypozorovat i jinde. Může to být například Marxův „Kapitál“, kde je ústřední myšlenkou třídní boj. Marx považoval evoluční teorii za velice významné dílo, dokonce v roce 1880 požádal Darwina o svolení, zda mu smí anglickou verzi Kapitálu věnovat. Ten však zdvořile odmítl (Young, 1969).
Za další myšlenkový proud může být považován sociální darwinismus, jehož čelnými představiteli byli podle Hirshleifera (1977) ve Velké Británii Spencer a v USA ekonom Sumner. Pokoušeli se vysvětlit sociální stratifikaci jako důsledek výběru nadřazených lidských typů a organizačních forem sociální konkurencí. Tím v podstatě tento typ sociální diferenciace považovali za ospravedlnitelný5.
Jako závěr k této kapitole, ale možná i jako vstup k těm dalším je velmi vhodné citovat Komárka (1997). Uvádí, že lidstvo má tendenci chápat okolní svět tak, jak chápeme vztahy v lidské společnosti. Je přesvědčen, že lidé mají tendenci k tzv. sociomorfnímu modelování, tj. jevu, kdy je společnost promítána i např. do přírodního světa a kdy jsou záměrně vybírány jevy, které daný pohled podporují. Komárek tvrdí: „Zejména zřetelně jsou tyto způsoby interpretace patrny na výkladech živé přírody: statická a hierarchicky uspořádaná společnost viděla tyto principy i v živém světě. G. Cuvier, současník a aktivní využivatel Francouzské revoluce, učinil z náhlého převratu (révolution) zemské kůry, kataklyzmatu, základní moment konstituující geologické dějiny Země. Darwin spatřil v přírodě jako zásadní ty momenty, které hýbaly raně kapitalistickou viktoriánskou Anglií: konkurenci, přežívání schopnějších a odumírání špatně přizpůsobených, zápas o nedostatkové přírodní zdroje, populační explozi a nadprodukci potomstva. Není vůbec náhodou, že lysenkovská éra v SSSR veškeré tvůrčí aspekty konkurence a její samu existenci v přírodě popírala a důraz kladla na aktivní přizpůsobení a že současné anglosaské koncepce sobeckého genu (R. Dawkins) a sociobiologie (Wilson) představují živý svět jako bojiště velkého množství zcela egocentricky orientovaných jednotek, zaměřených pouze na sebeprosazení jakýmikoli prostředky. Typické je, že (snad s výjimkou stalinského SSSR) nebyla nikdy biologická doktrína upravována podle doktríny společenské úmyslně, naopak bylo spatření konstitujících principů společnosti v živém světě prožíváno vždy jako nahlédnutí a odhalení jeho skutečné podstaty.“ (Komárek, 1997, str. 10).