I.2.2.2.2 Institucionální a evoluční ekonomie – explicitní inspirace evoluční teorií

Počátky institucionální a evoluční ekonomie

T. Veblen, W. Hamilton, J. M. Clark a J. Mitchell jsou vnímáni jako průkopníci institucionální ekonomie (Hodgson, 2002, Mlčoch, 1996, Blažek, Uhlíř, 2002, Samuels, 1988), přičemž jejich rámcové vzájemné vztahy se pokouší zmapovat schéma č. 4. Podle Hodgsona (2002) stál přímo u zrodu tzv. „amerického institucionalismu“ Veblen (1857-1929), který si v roce 1898 ve stejnojmenném článku položil provokativní otázku: „Why is Economics not an Evolutionary Science?“. Ve svých pozdějších dílech navrhl, aby byly principy darwinismu aplikovány do ekonomie, a oproti Marshallovi usiloval o nahrazení mechanických analogií biologickými. Svůj postoj vůči evoluční teorii vyjádřil v „Theory of the Leisure Class“ (1898) (Hodgson, Samuels, Tool, 1994). Podle Blažka a Uhlíře (2002) se soustředil převážně na kritiku klasické a neoklasické teorie, ale ucelenou ekonomickou teorii Veblen nevytvořil. Hodgson (2003b) uvádí, že Veblen navrhoval chápat organizační struktury, zvyky a rutiny jako jednotky analogické genům v biologickém prostředí. Tvrdil, že je vhodné nahlížet na ekonomický rozvoj jako na evoluční proces. Na rozdíl od Commonse měl Veblen výhrady i vůči institucím jako hlavnímu determinantu ekonomického rozvoje, za důležitější totiž považoval technologie. Zajímavý byl i jeho postoj k německé historické škole, které nepřiznával postavení inspiračního hnutí pro institucionální ekonomii. Kritizoval ji za to, že nevytvořila obecnou teorii pro své úvahy, a nestala se tak moderní vědou (Mayhew, 1988).

Podle Mayhew (1988) získalo po občanské válce v USA (1861-1865) mnoho z těch, kteří později stáli v čele sociálních věd, doktorát v Německu (včetně některých pedagogů Commonse a Veblena). Někteří autoři (Hodgson, 1998, Tool, 1988) se tedy logicky domnívají, že došlo k jistému myšlenkovému transferu mezi „Starým“ a „Novým kontinentem“, jehož výsledkem mimo jiné byl i vliv na spuštění institucionální ekonomie. Podobně i Commons na rozdíl od Veblena uznával, že určité myšlenky německé historické školy nejsou zcela nekonzistentní s institucionální ekonomií. Avšak Mayhew (1988) tuto ideu nepřijímá a zrod tohoto alternativního ekonomického směru přičítá spíše celkovému společenskému prostředí nakloněnému darwinistickým myšlenkám.

J. R. Commons (1862-1945) byl celkově spíše umírněnější. K institucionální ekonomii se přidal v roce 1924 se svojí knihou „Legal Foundations“. O deset let později uveřejnil dílo „Institutional Economics“, které je považováno za první systematický základ stejnojmenné vědní disciplíny. Podle Hodgsona (2003a) usiloval zejména o možnost praktického využití nového směru, ve smyslu vytvořit jakýsi „manuál“ pro politické a legislativní instituce. Navzdory této snaze se mu jej nepodařilo zpracovat natolik kvalitně, aby otevřel dveře institucionální ekonomii jako silné ekonomické teorii. Ačkoli je Veblenovi přisuzováno hlubší pochopení teoretických a filozofických principů, o podobný počin se nikdy ani nepokusil. Podle Mlčocha (1996) největší Commonsův přínos spočívá v zahrnutí právních institucí do ekonomie. Celkově považoval instituce za podstatnější determinující prvek než Veblen, který přikládal větší důležitost technologii.

Jak je vidět, již mezi zakladateli institucionální ekonomie jsou patrné jisté rozdíly. Ty vedly v podstatě od počátku k rozdělení na dvě názorové tendence – verzi institucionální ekonomie preferovanou Veblenem a na tu, kterou propagoval Commons. Lišily se od sebe jednak ústředním vědeckým zájmem – pro Commonse to bylo celkově praktičtější směřování, zájem o kolektivní organizace a integraci práva a státního trhu do ekonomie, zatímco Veblena zajímaly instituce spíše jako komplex zvyků a konvencí. Ekonomie by, podle Veblena, měla studovat zejména jejich vznik (Mlčoch, 1996). Rozdíly je možné spatřovat také v pojetí základního determinantu ekonomického rozvoje – u Commonse to byly instituce, u Veblena technologie.

Poznámka:

Schéma se pokouší vystihnout hlavní osobnosti, kteří výrazněji přispěli k rozvoji evolučního myšlení v ekonomii. Šipky vyjadřují pravděpodobný převažující myšlenkový směr.

Celkové hodnocení těchto dvou tendencí však vyznívá více ve prospěch Veblena. Samuels (1988) jeho teoretické zaměření vnímá jako komplexnější, což patrně souvisí i s vyhraněnějším postojem vzhledem k neoklasické ekonomii. Není tedy divu, že se tyto směry lišily i v preferencích názvu tohoto ekonomického proudu. Commons a Hamilton (viz dále) upřednostňovali termín institucionální, zatímco Veblen evoluční. Podobně i Ayeres preferoval nálepku „evoluční“, protože podle jeho názoru to jsou technologie a nikoli instituce, kdo vede lidský pokrok, a výraz „evoluční“ zdůrazňuje dynamičnost a dynamickou změnu (Hodgson, 1998).

To ovšem neznamená, že každý autor se jednoznačně profiloval v tom kterém směru. Nelson (1996) je přesvědčen, že práce jak Marxe, tak Marshalla, kteří se intenzivně hlásili k odkazu evoluční teorie, je možné přičlenit mezi institucionální i evolučně orientovaná ekonomická díla.

Dvacátá léta minulého století - období temna ve vývoji institucionální a evoluční ekonomie

Pravděpodobně právě neexistence dostatečně silné teorie byla jednou z příčin rozmachu neoklasické a úpadku institucionální ekonomie. Hodgson (1998) proto označuje 20. léta minulého století za „období temna“ pro evolucionismus v sociální vědě. Jako další z možných příčin je třeba zmínit jistě i změnu metodologie – obhajoba redukcionismu a metodologického individualismu, kdy se organické analogie staly méně populární (Blažek, Uhlíř, 2002, Hodgson, 1998), triumf positivismu a pravděpodobně i určitou stagnaci ve vývoji biologie (Hodgson, 1998), která se více věnovala prohlubování a dokazování stávajících teorií, než vytváření nových konceptů aplikovatelných na sociální vědy.

Přesto však nebyla linie institucionálního myšlení úplně přerušena. Stále se udržovala linie amerického institucionalismu, ve které měl podle Rutherforda (2001) ve dvacátých letech největší přínos W. Hamilton (1881-1958). Jeho význam je možné popsat jako dvojí: jednak bylo jeho prací z roku 1918 „The Institutional Approach to Economic Theory“ v Americe formálně spuštěno ekonomické hnutí pod tímto názvem (Hodgson, Samuels, Tool, 1994) a jednak svou pedagogickou činností vychoval mnoho významných následovníků, z nichž je nutné zejména zmínit Copelanda, který podle Hodgsona (1998) trval na explicitním spojení mezi ekonomií a biologií. Na Amherst College, kde Hamilton působil v letech 1915-1923, byli mezi jeho kolegy například Ayeres nebo Stewart, ale udržoval kontakt i s dalšími osobnostmi amerického institucionalismu. Například W. Mitchell (1874-1948) nebo J. Clark (1884-1963) s ním spolupracovali na sestavování kurikula ekonomické katedry, jež proslula svojí náklonností a otevřeností vůči institucionální ekonomii jako alternativnímu směru. Podle Rutherforda (2001) byl Amherst také něco jako druhý domov pro Veblena, který tam měl několik sérií přednášek.

Další z autorů, kteří se ve svých pracích zabývali tématy a metodami blízkými institucionální ekonomii, jsou mimo jiné Hobson a Schumpeter. Schumpeter (1883-1950), ačkoli svým ekonomickým zaměřením především zastánce ekonometrie, byl podle svých vlastních slov velkým obdivovatelem Darwinova díla a usiloval o to, aby se ekonomie posunula blíže k přírodním vědám (Jones, 1989). Podle Nelsona (2001) vytvořil Schumpeter základy evoluční ekonomie, ačkoli se intenzivně věnoval i ekonomickým institucím. Fagerberg (2002) tvrdí, že Schumpeter byl podle většiny evolučních ekonomů (Hodgson s tímto názorem podle Fagerberga (2002, str. 2) nesouhlasí) „the most prominent evolutionary economist ever“, avšak považoval evoluční teorii za natolik zdiskreditovanou různými pokusy mísit přírodní a sociální vědy, že navrhoval nějaký čas nepožívat termín „evoluční“ vůbec. Později svůj názor změnil, aby popsal kapitalistickou evoluci.