I.2.2.2.3 Následnické směry institucionální a evoluční ekonomie

Čtyřicátá léta 20. století přinesla nejen renesanci, ale i posílení původních myšlenek darwinismu novými objevy z genetiky a molekulární biologie. Vznikl neodarwinismus, tedy syntéza původní Darwinovy teorie a Mendlových genetických zákonů. Návrat biologických prvků i do sociálních věd na sebe nenechal dlouho čekat, a to navzdory skutečnostem, že II. světová válka snad obrátila, tak jako každý konflikt, pozornost na jiné priority než výzkum (nepočítaje v to výzkum v oblasti zbraní a snad ještě medicíny) a že právě v tomto konfliktu došlo ke zneužití Darwinových idejí v podobě sociálního darwinismu. Ačkoli tak mohly myšlenky darwinismu vyvolávat celkovou nechuť k jakýmkoli dalším pokusům aplikovat „zákony přírody“ do záležitostí společenských věd (k odklonu od sociální ekologie, možná i z výše naznačených důvodů, došlo po II. světové válce např. v teoretických přístupech ke studiu města), objevila se díla například Alchiana, který v roce 1950 ve své práci „Uncertainity, Evolution and Economic Theory“ použil některé biologické metafory. Dále v tomto směru tvořili Friedman, Boulding, který považoval ekonomii za součást ekosystému (Hodgson, 1998), nebo Penrose (často citovaná kritika Alchiana (1950) z roku 1952), pokračoval Schumpeter (Hodgson, 1998). Ještě na konci 30. let 20. století, v roce 1937 vyšel článek R. Coaseho „The Nature of the Firm“, ve kterém navrhuje pro pochopení vzájemného vlivu transakčních nákladů a institucí hledat inspiraci v biologii. Tento text znamenal spuštění obnoveného zájmu o institucionální ekonomii, a to pod názvem, jehož autorem je Williamson, „New Institutional Economics“ (Hodgson, 2002) (nová institucionální ekonomie, nové institucionální směry).

Palermo (1999) definuje novou institucionální ekonomii jako „an attempt to analyze economic institutions by means of neoclassical methodological tools“. Podle Mlčocha (1996) je však třeba rozlišovat tři hlavní větve. První je vedená Williamsonem a tematicky ji lze charakterizovat jako syntézu ekonomie, práva a teorie organizace – institucionální ekonomie transakčních nákladů. Za druhou lze označit směr představovaný Northem – vedoucí k prozkoumání role institucí v průběhu času – a třetí významnou orientaci představuje tendence odvozená od Coaseho – otázka právních institucí a vlastnických práv.

V 80. letech 20. století navázala na Veblenovy myšlenky „evolutionary economics“ (evoluční ekonomie), která si vzala za cíl zdůraznit dynamickou změnu jako kontrast ke konceptu rovnováhy neoklasické teorie. Za její hlavní představitele jsou považováni zejména Boulding, Nelson a Winter, přičemž poslední dva lze chápat jako stimul ke spuštění tohoto proudu (Nelson, 1996, Boschma, Frenken, 2002).

Foster a Metcalfe (2001) označují tím prvopočátkem zrození moderní evoluční ekonomie vydání knihy Kennetha Bouldinga Evolutionary Economics v roce 1981. O rok později R. Nelson a S. Winter publikovali “An Evolutionary Theory of Economic Change“. Podle Hodgsona (1998) zde oba autoři zformulovali základ nové teorie ekonomického vývoje a s pomocí teoretického evolučního modelu prorazili cestu rozvoji institucionální ekonomie jakožto potenciálně rovnocennému soupeři tradiční ekonomické teorii prosazující koncept rovnováhy. Toto dílo je autory, kteří se zabývají možnými aplikacemi biologie, velice často citováno. V současnosti se uvádí, že jejich vlastní základní zařazení této teorie bylo chybné nebo přinejmenším nepřesné (označují svoji teorii jako lamarckistickou, i když ve skutečnosti by měla být vnímána jako darwinistická), pro ostatní aspekty to ale nemá zásadnější negativní dopad (Hodgson, 1998). Ačkoli se objevily i další teoretické modely, Nelsonův a Winterův je patrně nejvýznamnější.