I.2.2.2.4 Slabé a silné stránky institucionální a evoluční ekonomie

Ačkoli jsou počáteční práce tohoto směru datovány již do 19. století a sporadicky, více či méně intenzivně se objevovaly po celé století dvacáté, institucionální ekonomie, která své teoretické pozadí vystavěla mimo jiné i na teoretických konceptech evoluční biologie, nikdy nedosáhla tak výrazného vlivu jako například keynesiánská nebo neoklasická teorie. Vysvětlení lze hledat jednak v metodologii a omezené možnosti predikce, což nepřeje jednoznačným a prostým doporučením pro státní politiku, další slabinou je i skutečnost, že nevěnuje dostatečnou pozornost některým makroekonomickým otázkám (např. nezaměstnanosti), i když při vysvětlení rozdílných temp hospodářského růstu dosáhli značných úspěchů (Blažek, Uhlíř, 2002).

Ovšem právě tyto kritizované slabé stránky jsou úzce spojeny se základním charakteristickým rysem a současně s největší silnou stránkou institucionální ekonomie, která vyplývá ze srovnání s ekonomickou teorií hlavního proudu. Institucionální ekonomie se pokouší o mnohem komplexnější přístup k realitě. Nezjednodušuje ji tím, že by ekonomické chování omezila na koncept „racionálně uvažujícího člověka“, klade důraz na takové aspekty ekonomického života, jako například transakční náklady nebo neúplnost kontraktu. Právě proto, že pracuje s lidským oportunismem a že studuje i taková témata jako motivy a způsoby podvádění, však může mít ve svém důsledku lepší implikace pro státní politiku než ekonomie hlavního proudu.

Institucionální ekonomie jako ekonomický směr žije ve stínu ekonomie hlavního proudu, zažila (podle Hodgsona, 1998) dvě „období temna“ – 20. léta minulého století a roky 1955-1974, ale možná ji právě toto zanedbávání a dlouhé vyčkávání posílí, a dočká se tak svého „zlaté období“. Jak naznačují některé indicie, nemusí to už ani příliš dlouho trvat. Podíváme-li se kupříkladu na nositele Nobelovy ceny za ekonomii, zjistíme, že poměrně významná část jejích laureátů za posledních deset patnáct let patří, pokud ne přímo k institucionální ekonomii, alespoň k některému z alternativních směrů. V roce 1991 ji získal R. Coase za objevení a osvětlení role transakčních nákladů a vlastnických práv pro institucionální strukturu a fungování ekonomie, o dva roky později D. North za výzkum historie ekonomie ve prospěch vysvětlení ekonomické a institucionální změny. Těmi novějšími jsou D. Kohneman a V. Smith. V roce 2002 byla prvnímu z nich udělena za teorii podloženou psychologickými experimenty, kterými popisuje chování „iracionálně“ uvažujících jedinců, tomu druhému za objevení možnosti využívat laboratorní experimenty jako nástroje pro empirickou ekonomickou analýzu.

Podle Nelsona (2001) také dochází k prolínání nové institucionální a nové evoluční ekonomie. Jako příklad uvádí, že mnozí autoři, kteří dříve pracovali na evolučních tématech, se dnes zaměřují i na koncepty institucionální, jako například na národní inovační systém. Možná právě spojení těchto dvou sil pomůže výraznějšímu prosazení se institucionální / evoluční ekonomii.