I.2.2.2.6 Přínos evoluční biologie pro ekonomii

Vliv, případně vnímání evoluční biologie jako zdroje inspirace pro institucionální ekonomii je možné shrnout do několika úrovní. Podle Nelsona (1996) se jedná především o inspiraci evoluční biologie pro jazyk ekonomie, inspiraci pro její teoretické modely a teoretické koncepty. Podle mého názoru by však mezi ně mělo být zahrnuto ještě pojetí socioekonomické evoluce, jejíž charakteristiky jsou do jisté míry odvozeny od evoluce biologické. Je totiž snazší formulovat je na základě srovnání s již rozpoznanými znaky biologické evoluce než pouze za pomoci vlastního pozorování. Základní charakteristiky socioekonomické evoluce jsou nastíněny v příloze 1.

Jazyk evoluční biologie

Tato úroveň přínosu evoluční biologie nemusí na první pohled vypadat příliš významně. Hovořit o firmách jako o entitách, které se vyvíjejí a rostou, hledají nebo se učí, může být označeno za personifikaci, za jakýsi druh literárních obratů, s jejichž pomocí se autor snaží text nejen oživit, ale i zpřístupnit širšímu publiku a lépe vysvětlit své myšlenky. Navíc by se dalo argumentovat i tím, že podstata věci se nezmění tím, když se použije jiný jazyk. Ovšem Nelson (1996) je jiného názoru. Podle jeho názoru tvrdit o někom, případně o nějaké firmě, že se svým chováním snaží maximalizovat zisky, nepodává stejnou informaci jako to, že se firmy pokusy, omyly a poučením se z těchto omylů naučily určitému chování, které bylo navíc vystaveno výběru, resp. konkurenci a kterým „jako by“ maximalizovaly zisky.

Argumentace vedená na tomto příkladu by mohla být napadena konstatováním, že v prvním případě bylo použito pouze stručného vyjádření, zatímco ve druhém bylo množství použitých slov naprosto „neekonomické“. Nelson však oceňuje, že pouze druhý výrok se zabývá otázkami jak? a proč?, a tím naznačuje, že tato tvrzení nepodávají stejnou informaci, i když už se nezabývá tou výraznou nerovnováhou. Proto se nabízí jistý podnět k úvaze, totiž zda nedošlo k porovnávání nesrovnatelného. Na jedné straně jednoslovný odborný termín, který pro ekonomy nese mnohem konkrétnější informaci, na druhé straně věta, která by naopak mohla být vhodným odborným výrazem zkrácena tak, že by si zachovala stejný obsah, ale nebyla by tak rozvleklá. Například takto: firmy se na základě evolučních mechanismů naučily chovat se tak, jako by maximalizovaly zisky. Díky pojmu „evoluční mechanismy“ je možné odpovědět si na položené otázky jak? a proč?, informace je tedy ucelenější než v původní strohé ekonomické zprávě. A v tomto okamžiku by bylo možné zabývat se oním srovnáním, přičemž by na obou stranách stály odborné termíny, i když skutečný výsledek by byl patrně stejný jako ten, ke kterému došel Nelson. Využití evolučního jazyka je úplnější a poskytuje konkrétnější informaci.

Nelson (1996) se zabývá i otázkou, za jakých okolností je který jazyk výhodnější. Rozlišuje obecné teoretizování a verbální ekonomické explanace. Zatímco donedávna byl používán evoluční jazyk pouze ve druhém typu teoretických prací, tvrdí, že v posledních letech proniká i do formulací teorií. A to navzdory tomu, že vědec, který se jej rozhodne využívat, musí být ochoten zaplatit tzv. „analytickou cenu“. Jinými slovy, pro práce, které se zabývají popisem nebo analýzou ekonomické změny, je nepochybně výhodné využít bohatosti a názornosti evolučního jazyka, ovšem pro díla ekonometrického nebo úzce matematizujícího tématu se může hodit více klasický jazyk rovnovážného konceptu.

Evoluční modely ekonomického růstu

Ve svém souhrnném přehledu nejdůležitějších evolučních modelů se Nelson (1996) zaměřuje na modely zabývající se ekonomickou změnou, jinými slovy dynamickou složkou ekonomických jevů a procesů. Ty většinou tvoří určitou alternativu jiným teoriím, například neoklasické teorii růstu. Oproti ní zde tyto modely mají postihnout i nejistotu, která je v neoklasických teoriích opomíjená. Stejně jako v těch neoklasických však ústřední roli hrají technologický pokrok a capital formation, ovšem ekonomický růst by neměl být vysvětlován pohybujícím se ekvilibriem, ale spíš evoluční teorií ekonomické změny (Nelson, 1996).

Podle Nelsona (1996) tvořilo inspiraci pro všechny tyto modely dílo Schumpetera Capitalism, Socialism and Democracy. Nejznámější ucelenou teorií je už zmíněná An Evolutionary Theory of Economic Change Nelsona a Wintera z roku 1982. Autoři zde nahlížejí na firmy jednak jako na entity, které jsou, evolučním jazykem řečeno, více či méně zdatné, ekonomickým jazykem, ziskové, a jednak jako na jednotky, ve kterých se vyvíjejí technologie a rutiny. Vytvářejí tu biologické analogie jednak k rutinám, které mají být analogické genům, a firmy jsou srovnávány s fenotypem nebo určitým organismem. Od svých biologických protějšků se firmy liší zejména tím, že jejich zánik není nikdy definitivní, a tím, že svoje rutiny nezískají kompletně při svém vzniku, jako organismy genetickou výbavu, ale mohou si je určitými mechanismy samy vystavět. Tyto rutiny pak mohou být „dědičné“ pro další firmy¹⁰.

V každý okamžik může být každá firma charakterizována základním jměním a převažujícími rutinami. Trh představuje prostředí, ve kterém dochází ke konkurenci. A právě konkurence a samotné jednání předurčuje zisk firmy.

V této teorii jsou do ekonomického prostředí rozpracovány tři klíčové koncepty darwinismu – rozmanitost, dědičnost a výběr jednotek s větší zdatností. Záměrem autorů bylo vytvořit analogii a na jejím základě potom vysvětlit ekonomický růst na makroekonomické úrovni. Výsledkem je nalezení dvou hlavních mechanismů, kterými je méně produktivní a zisková technologie nahrazena tou lepší. Firmy používající lepší technologii rostou, jsou úspěšnější a produktivnější technologie je napodobována a přizpůsobována jinými firmami. Neoklasická teorie ekonomického růstu je vůči těmto elementům údajně slepá (Nelson, 1996).

Z dalších modelů, které ve svém přehledu nabízí Nelson (1996), už žádný nedosáhl takového významu. Jedná se například o evoluční růstový model se zaměřením na difuzi od několika skupin autorů (podle Nelsona zejména Soete, Turner, 1984, Metcalfe, 1988, 1992 a Metcalfe, Gibbons, 1989).

Příklady využití některých konceptů evoluční biologie v ekonomii

Třetí úroveň přínosu evoluční biologie pro ekonomii představují podle Nelsona (1996) koncepty evoluční biologie, jimiž se ekonomie nechala inspirovat. Není však jednoduché zpracovat jejich přehled, a to i z toho důvodu, že se objevují napříč spektrem ekonomických proudů. Nejvýraznější vliv je patrný u institucionálních a evolučních ekonomů, a potom také v tzv. populační ekologii, proto budou tyto disciplíny poutat náš zájem především.

Ke klasifikaci ekonomických disciplín využívajících koncepty evoluční biologie je možné přistoupit více způsoby. Lze je třídit podle ekonomického proudu, převažujícího názoru nebo hlavního předmětu zájmu. Avšak vzhledem k tomu, že cílem této kapitoly je především získat inspiraci pro aplikace těchto a případně dalších konceptů evoluční biologie na problematiku regionálního rozvoje, a to jak po stránce obsahové, tj. které koncepty byly využity, tak z hlediska přístupu, tedy zjistit jak, nabízí se zcela odlišný způsob klasifikace. Prostudovaná ekonomická literatura bude řazena podle toho, který z konceptů evoluční biologie je v ní aplikován. Rozlišeny budou především kategorie selekce, adaptace, koevoluce, replikátory, diverzita, mutace, životní cyklus, zdatnost a nika.

Je třeba předeslat, že tento přístup s sebou nese také jisté nevýhody. V první řadě nabízí jen velmi parciální pohled na danou problematiku, protože jak z hlediska evoluční biologie, tak ekonomie postihuje pouze část předmětu zájmu. Navíc výčet konceptů uvedený v této kapitole nepochybně není kompletní a v ekonomické literatuře by bylo určitě možné nalézt i další. Záměrem bylo nicméně ukázat alespoň ty nejznámější příklady realizovaných aplikací evolučních konceptů.

Další problém tohoto přístupu spočívá v tom, že je, podobně jako v biologii, mnohdy obtížné oddělit od sebe některá vzájemně související témata. Pro jejich hlubší pochopení je to však nutné. Například adaptace a selekce spolu úzce souvisí, ale jsou v biologii zkoumány i samostatně a díky tomu lze v jejich rámci identifikovat další koncepty užšího zaměření. Ovšem ty mohou v některých případech být součástí obou širších biologických celků. S tímtéž problémem se však setkáváme i u ekonomických přístupů, neboť ekonomická témata jdou nezřídka napříč více koncepty evoluční biologie. Souvisí to i s tím, že pokud se autor nebo autoři odhodlají k využití evoluční biologie, znamená to, že jsou přístupni tomuto způsobu myšlení. Proto pak nezřídka využívají několika konceptů najednou, tím spíš, že jsou i v biologii propojeny. V případě, že je v následujícím přehledu uvedeno, že daný autor aplikoval koncept selekce na určitý ekonomický problém, v žádném případě to neznamená, že se soustředil pouze na selekci, jako na jediný vhodný koncept aplikovatelný na problematiku ekonomie, a ostatní koncepty evoluční biologie považuje za nevhodné. Znamená to pouze to, že využil tohoto konceptu, a zájmem této kapitoly je zjistit jak.

Poslední poznámka se týká struktury kapitoly. Pouze velmi malý prostor bude věnován vysvětlení přesného biologického významu daného biologického konceptu. U konceptů aplikovaných na problematiku regionálního rozvoje se tím podrobněji zabývá další část této práce, pro širší explanaci ostatních konceptů je třeba se obrátit na citovanou biologickou literaturu, protože zde se tomu vzhledem k omezenému rozsahu není možné věnovat.

Selekce

Přírodní výběr nebo spíše výběr obecně je jedním z nejčastěji užívaných biologických konceptů vůbec. Nicméně často jde pouze o konstatování, že je nějaký jev vybrán a už se autoři tolik nezabývají dalšími faktory, které se v biologii k tomuto konceptu pojí.

Významnou výjimkou jsou ovšem Hannan a Freeman (1989, 1984, 1977), kteří spatřují projevy selekce jako soutěž mezi organizačními jednotkami o zdroje a zabývají se také charakterem této soutěže. Podle nich je takový výběr obzvlášť intenzivní v době, kdy jsou tyto zdroje omezené, a mezi kompetitivní výhody zařazují spolehlivost a zodpovědnost, což je podstatné zejména u nekonkrétních produktů, jako jsou vzdělávací nebo zdravotnické služby. Tyto atributy nelze získat bez dlouhodobého utvrzování důvěry zákazníků, proto míra inercie roste také s velikostí a věkem. Setrvačnost organizací je ostatně chápána jako vedlejší produkt selekce. Hannan a Freeman (1984) jsou si vědomi toho, že se prostředí neustále mění, a paradoxně tyto soustavně probíhající změny mohou být podle nich důvodem, proč je preferována inercie organizací. Jde o to, že společnosti, které se odhodlají k novotám, do určité míry riskují, že než proces inovace proběhne, prostředí se znovu změní, jejich snaha o jistou konkurenční výhodu bude zbytečná a ohrozí jejich stávající pozici. Pokusy o reorganizaci vlastně snižují spolehlivost jejich výkonu a zvyšují úmrtnost. Úmrtnost tedy roste u organizací, které se pokoušejí o změnu a je přímo úměrná době trvání reorganizace.

U klasického díla Nelsona a Wintera (1982) je možné zmínit aplikaci tohoto konceptu pro výběr rutin, které by měly být v podstatě chápány jako analogie genotypů. Objevují se na úrovni organizací a autoři uznávají, že úspěch rutin záleží i na prostředí, nejen na kvalitách samotných. Socioekonomický výběr je podle těchto autorů mnohem rychlejší a méně systematický než přírodní a také jeho důsledky nemusí být fatální. Jsou přesvědčeni, že výsledek výběru neznamená v socioekonomickém světě automaticky zrození nebo smrt, ale spíš v případě úspěchu rostoucí podíl aktivity, růst významu.

Jednou z hlavních otázek většiny autorů je předmět selekce, jinými slovy, co je vybíráno. To je hlavní téma i u dalších autorů, nejen u těchto nejvýznamnějších představitelů. Například Mokyr (1991) odkazuje na analogii mechanismu přírodního výběru a objevení se výrobních faktorů, s čímž přišel Marx (1867).

Podle Nimana (1994) je klíčová otázka, zda prostředí vybírá firmy nebo je tomu naopak. Změna je pro něho výstupem procesu selekce z mnoha variant, zatímco podle tradiční ekonomie je změna výsledek uvědomělého rozhodnutí.

Pro Alchiana (1950) jsou jasnou analogií biologickému přírodnímu výběru pozitivní zisky. Ty jsou totiž kritériem, zda úspěšná a přežívající firma bude „vybrána“ nebo ne. Úspěch neboli přežití je podle něho spojeno s jistou nadřazeností, jakkoli to ale může do určité míry být výsledkem náhodně příznivých podmínek prostředí.

Adaptace

Adaptace je rovněž velmi široký a poměrně často užívaný koncept evoluční biologie, navíc úzce spojený se selekcí. Alchian (1950) označoval jako možné způsoby adaptace na měnící se prostředí imitaci a metodu pokusu a omylu. Podle jeho názoru je schopnost adaptovat se jedním z předpokladů úspěchu.

Hannan a Freeman (1989) chápou adaptaci v socioekonomickém světě jako realokaci zdrojů na jiný typ organizace. Problémem je přirozeně neschopnost předvídat budoucí změny a budoucí směřování prostředí. Navíc jsou tyto změny samozřejmě velmi rychlé, a proto jsou reakce na ně nedostatečně pohotové. K tomu je samozřejmě nutné přičíst i již zmíněnou setrvačnost socioekonomických subjektů. Proto třeba politika alokace zdrojů v podstatě brání organizacím reagovat rychle na změny. Podle jejich názoru se organizace snaží přizpůsobit se měnícímu se technologickému a institucionálnímu prostředí tak, že kopírují rutiny a struktury, které jsou podle jejich názoru úspěšnější. Často k tomu také dochází slučováním struktur. Vztahuje se k tomu ještě princip izomorfismu, podle kterého se organizace v sociálním světě adaptují na rysy svého prostředí, a tím se specializují. To však funguje pouze ve stabilním prostředí, u organizací, které jsou v rovnováze. Podle jejich názoru proto ve stabilním prostředí mohou vznikat „specialisti“, zatímco nestabilní prostředí generuje obecné adaptace. Lze shrnout, že nejistota preferuje polymorfismus.

Pro Nelsona a Wintera (1982) je schopnost adaptace jedním ze základních kamenů modelů firem. Pracují s adaptací rutin tak, aby lépe odpovídaly charakteru vstupů. V modelech dále podstatnou měrou figurují cíle, schopnosti a chování maximalizující zisky.

Koevoluce

„…Téměř každá evoluce může být považována za koevoluci“ (van den Bergh, Gowdy (2000), str. 42, vl. překlad). Koncept koevoluce znamená v biologickém prostředí současnou evoluci relevantních druhů nebo druhu a ekosystému. Důležitá je vzájemná interakce obou složek.

V ekonomickém prostředí lze jako příklad uvést vývoj technologie a vlastnických práv tak, jak to bylo naznačeno v článku Pagana a Rowthorna (1996). Podle nich existuji dva názorové proudy, z nichž jeden je přesvědčen, že technologie ovlivňuje typ vlastnických práv, zatímco druhý zdůrazňuje právě způsob vlastnictví jako rozhodující faktor pro volbu technologie. Pagano a Rowthorn se však domnívají, že příčinnost může být oboustranná, což odpovídá pojetí koevoluce.

Dalším příkladem koevoluce může být společný vývoj technologie a institucí (Nelson, 2001). Nelson je toho názoru, že by tento koevoluční proces měl být vnímán jako hlavní hnací síla ekonomického růstu.

Mokyr (1991) přichází s hlubší inspirací v evoluční biologii a lehce se dotýká konceptu „červená královna“ (bude vysvětleno dále). Technologický vývoj vnímá tak, že změna v jedné technologii je v podstatě změnou prostředí pro ostatní subjekty. Může být proto brána jako pozitivní stimul, který bude iniciovat další inovace.

Replikátory

Replikátory představují jednotky, které jsou nezměněné přenášeny do další generace. V biologickém světě se jedná samozřejmě o geny. Socioekonomické vědy také usilují o jednoznačné uchopení problematiky dědičnosti nebo zde možná vhodněji přenositelnosti do další generace. Proto se různé skupiny autorů snaží nalézt jednotku, která by plnila roli genů.

Pro Hannana a Freemana (1989, 1984, 1979) zastává tuto roli „forma organizace“, která nese instrukce pro vytvoření organizace a řízení kolektivního jednání. Jde o analogii genetické struktury, která reprodukuje biotické formy. Užívají pro to termín „blueprint“, tj. něco vtištěného, neměnného, co však zároveň dovoluje jistou rozmanitost ve výsledné struktuře. Blueprint má dvojí funkci: informační funkce popisuje pravidla užívaná při získávání, zpracovávání a předávání informací o vnějším prostředí a aktivní funkce formuje pravidla k získávání informací i k vytvoření odpovědi. Učení a adaptace dovolují velké změny v blueprintu, a v tom se odlišují od charakteru genetického přenosu, jehož podstatou je bezchybná nebo téměř bezchybná kontinuita. Podle Hannana a Freemana (1989) jsou rutiny zdrojem kontinuity ve vzorcích chování organizací. Tyto struktury se mohou reprodukovat dvojím způsobem. Jedním z nich je institucionalizace, tím druhým vytvoření standardizovaných rutin.

Další stupeň v pochopení „genetických mechanismů v sociálních vědách“ nabízejí Nelson a Winter (1982). I oni pracují s pojmem „rutiny“, které definují jako jakékoli pravidelné a předvídatelné vzorce chování firem, což zahrnuje mimo jiné způsoby, kterými řídí výzkum a vývoj, změnu technologií, ale i náborovou politiku. Hrají tedy roli genotypů v tom smyslu, že jakožto přetrvávající rysy organizací determinují možné chování firem (přirozeně spolu s vlivem prostředí), že jsou dědičné a že podléhají výběru. Přesto autoři uznávají, že velká část chování má také stochastické prvky, které jsou obtížně předvídatelné.

Podle Nelsona a Wintera existuje několik typů rutin. Produkční techniky (i) determinují strojový park, nebo chemické procedury; pravidla rozhodování (decision rules) (ii) jsou klíčová pro způsob zacházení s vynálezem nebo novým příkazem; politiky firem (iii) potom řídí změny vyššího řádu, tj. například přechod na jiné suroviny, atd. Kromě typů rozlišují ještě třídy rutin, a to provozní charakteristiky (operating characteristics), které ovlivňují krátkodobé chování, když podmiňují rozhodnutí o vstupech a výstupech, investicích, a tím určují ziskovost každé firmy. Druhou třídou jsou dlouhodobé investice nebo program vědy a výzkumu a jako poslední uvádějí tzv. „rule guided rutines“, tedy takové rutiny, které mění aspekty provozních charakteristik.

Nelson a Winter (1982) také definují proces replikace v socioekonomickém kontextu. Podle jejich názoru jde o proces kopírování existujícího vzorce produktivní aktivity. Chápou jej jako nesmírně časově náročný a celkově nákladný proces, který v samotném výsledku nemůže nikdy být dokonalý. Brání tomu mimo jiné komplexní dovednosti, včetně „tacit“ kompetencí zaměstnanců, které lze předávat dál v zásadě jen osobním kontaktem a sdílenou zkušeností, nebo osobní vztahy. Toto je ostatně jeden z prvků, který je odlišný od pohledu neoklasické ekonomie. Podle Nelsona a Wintera (1982) je nutné odlišovat replikaci od imitace. V případě replikace jde v podstatě o zvolenou odpověď na úspěch, přičemž existující rutina je chápána jako matice pro novou rutinu. V procesu imitace cílová rutina není dostupná, a k replikaci tak dochází napodobením výsledného produktu.

Rutiny jsou z hlediska analogie s biologickými koncepty vlastně genotypem organismů, resp. firem. Část rutiny, která je předvídatelná, se nazývá rituály. Hodgson (1996) zdůrazňuje, že rutiny se týkají organizace, kdežto zvyky jejích členů a s pomocí Nelsona a Wintera (1982) a Veblena (1898) tedy uvádí v život třístupňovou hierarchii replikátorů: zvyky – rutiny – instituce.

Jinou cestou se vydal Mokyr (1991). Za shodné rysy genetiky i technologie považuje skutečnost, že obě představují informační systémy, které determinují fenotypy členů skupin. Tvrdí, že každá technika obsahuje mnoho myšlenek a že může sloužit jako analogie druhu, zatímco jednotlivé myšlenky jsou analogické genům. Podle Mokyra (1990) existují čtyři třídy změn v genetických i technologických systémech. Jedná se o (i) fenotypové změny bez genotypových příčin, kdy sice existuje shodná informace, odpověď fenotypu na změny prostředí však může být různá. To souvisí s volbou mezi známými technologiemi, které reagují odpovídajícím způsobem na změny v cenách nebo sezónnosti. Další třídu změn (ii) představují v biologii změny v genové frekvenci nebo při disperzi existující informace. V ekonomice je to srovnatelné s difúzním procesem nových technologií. U obou funguje přírodní výběr. Mutace (iii) jsou změnou v genotypu, což lze pokládat za analogii vzniku nových myšlenek. Tak jako jsou mutace chybami při kopírování, nové myšlenky jsou stochastické, i když oproti biologii se zde objevuje prvek záměrnosti. Speciaci (iv) chápe jako velmi malou část mutací, kde dochází k výrazným, náhlým skokům na evolučním žebříčku a vznikají takzvané nadějné obludy¹¹ („hopeful monsters“). Tento jev se podle Mokyra (1990) vyskytuje i při technologickém rozvoji, ovšem tzv. „macroinventions“ jsou dost vzácné. Je nutné připustit, že některé vynálezy mohou vzniknout skokem, ovšem z nich se zase značná část nerozšíří a upadnou v zapomnění. Pascal například vynalezl kalkulačku, tehdy ji ovšem nebylo možné vyrábět za přijatelné náklady, proto ji bylo o mnoho let později nutné „znovuobjevit“.

Niman (1994) definuje „genotyp“ firmy jako pravidla, která specifikují, jak se mají užívat zdroje, které jsou lokalizovány na trhu. Pod termínem pravidla se skrývají politiky, procedury, praktiky. V tomto pojetí jsou to manageři firem, kdo může za pomoci vytvoření nových pravidel uvolnit potenciální zisky. Niman je přirovnává k replikátorům a hovoří o nich jako o tvůrcích pravidel firem, tj. určitých firemních „genů“. Svoji analogii dovádí až do detailů biologického procesu, když tvrdí, že manageři se organizují do týmů, čímž v podstatě vytvářejí chromozómy.

Diverzita

Diverzita jako významný faktor v socioekonomickém prostředí byla rozpoznána například Hannanem a Freemanem (1989). Tvrdí, že schopnost společnosti odpovídat na měnící se podmínky závisí mimo jiné na diverzitě v populaci organizací. Diverzita totiž poskytuje alternativní řešení, což je přínosné zejména v intenzivně se měnícím prostředí. Proto je diverzita jednotek přímo úměrná diverzitě zdrojů a omezení a je pozitivním jevem, protože umožňuje uplatnění jedinců s různými schopnostmi, což v samém důsledku vede k poklesu nerovností.

Foster a Metcalfe (2001) si uvědomují postavení rozmanitosti v evoluci, když uvádějí, že selekce likviduje rozmanitost, a aby se nezastavila evoluce, je nutné ji obnovovat. To v podstatě ilustruje jejich třífázový model evoluce, tj. rozmanitost – selekce – obnova rozmanitosti, což vede ke strukturální změně. V předchozí literatuře se podle nich zvažoval pouze dvoufázový model, tj. rozmanitost – selekce. Noteboom (2001) k tomu doplňuje mechanismy, kterými se obnovuje počet nových variant pro procesu selekce. Jde především o učení a imitaci.

Podobně Nelson a Winter (1982) chápou rozmanitost jako nutný mezistupeň dalšího vývoje. Představuje totiž hlavní zdroj rutinami řízeného hledání efektivnějších praktik. Proces hledání je podle nich analogický mutacím.

Mutace

Mutace jsou v biologii zdrojem diverzity, poskytují materiál pro následnou selekci. Existují mutace mnoha typů a Niman (1994) identifikoval možné analogie vůči dvěma z nich. Bodové mutace, tedy změny v rámci jednoho genu mohou být připodobněny ke změnám v dostupných aktivech firmy. Oproti tomu mutace v regulačních oblastech genu, které umožňují přepnutí z jednoho genu na druhý, jsou analogické změnám v pravidlech firmy. V přírodě jde o dost vzácný jev, který se vyskytuje např. u parazitujících afrických trypanozom (Flegr, 2005).

Mutace v biologii bývají nezřídka chápány jako analogie k inovativnímu procesu, jako například u Alchiana (1950), pro kterého jsou mutace a inovace jedním z analogických protějšků biologie a ekonomie. Imitace je podle něj druh chování, které souvisí s přírodním výběrem, resp. „bojem o přežití“. Firmy sledují úspěšnější aktéry na trhu a snaží se jim připodobnit tak, aby dosáhly stejných zisků. Další paralelu nachází v tom, že inovace jistě bývají záměrnou imitací úspěšných, ale je i dost takových, které vznikly zcela náhodně, tedy jako mutace. Navíc i nedokonalé imitace jsou nezanedbatelným zdrojem inovací.

Penrose (1952) vytýká Alchianově analogii to, že není možné tímto způsobem porovnávat inovace a mutace, protože mutace jsou v podstatě změnou genetického uspořádání organismu a nevztahují se tedy k vnějšímu prostředí. Oproti tomu inovace ovlivňují prostředí firem většinou přímo.

Inovace podle Nelsona a Wintera (1982) představuje změnu rutiny. Autoři odkazují na pojetí inovace Schumpetera, který tvrdil, že se jedná o novou kombinaci existujícího.

Životní cyklus

Analogii životního cyklu se věnovali Hannan a Freeman, což souvisí s širší orientací jejich zaměření - zabývali se demografií firem a sami se zařazují mezi populační ekology. Životní cyklus zde však není tak úplně analogií, spíš jde o demografický popis. Podle Hannana a Freemana (1984) existuje i v socioekonomické realitě životní cyklus. Nově vzniklé firmy mají například nižší úroveň reprodukce než starší, protože potřebují dostatek času pro vytvoření rutin a pro proces institucionalizace. Zatímco však schopnost reprodukovat se roste s věkem, opačná závislost platí u míry úmrtnosti, která se naopak s přibývajícím věkem snižuje.

Proti analogii životního cyklu a růstu firem se postavila Penrose (1952). Argumentovala tím, že tyto dva procesy nelze směšovat, protože růst firem je výsledkem vůle těch, co rozhodují, kdežto biologický růst je proces, který organismy ovlivnit svým rozhodnutím nemohou.

Zdatnost

Ačkoli zdatnost má v současnosti uplatnění spíš v ekologii, v evoluční biologii bývá spojena především s výrazem, jehož původ se přikládá Spencerovi – „survival of the fittest“, čili přežití nejzdatnějšího. Je s tím také úzce spjato využití dalšího ekologického pojmu – nika.

Nijak nepřekvapí, že je to opět Hannan a Freeman, kdo intenzivně pracovali s oběma ekologickými termíny, vzhledem k tomu, že se hlásí k tzv. „populační ekologii“. Jsou přesvědčeni, že zdatnost u organizací je definována jejich cíli, formami autority, strategií, kvalitou lidských zdrojů, klíčovými technologiemi a marketingem a určuje pravděpodobnost, že daná forma organizace přetrvá v daném prostředí. Celková charakteristika pak vytváří hranice niky, která má vždy více dimenzí. V souvislosti se zdatností a nikou užívají i subkonceptů „K“ a „r“ strategií, ke kterým se vztahují analogie firemních strategií. Podle nich se v různých stádiích vývoje průmyslových odvětví uplatňují různé taktiky. V začátcích je to tzv. „first mover strategy“. Analogicky k „r“ strategii mají firmy zájem rychle proniknout na nově otevřené trhy, ať už je vytvořila technologická nebo jiná změna. Oproti tomu firmy s „efficient producers strategy“, které se většinou objevují až později, se spíše zaměřují na efektivní organizaci, v souladu s „K“ strategií. Na trh vstupují až po „r“ stratézích a v konkurenčním prostředí vítězí díky nižším cenám a nákladům.

Nelson a Winter (1982) chápou zdatnost jako pravděpodobnost získání vyšších podílů na trhu, která ovšem závisí i na charakteru prostředí tržních cen. Prostředí je však determinováno i firmami s podobnými rutinami, jejichž zdatnost je určujícím faktorem pro jejich převládnutí tak, jako u různých genotypů.

Pro Mokyra (1991) je zdatnost v biologii vlastně možností, jak hodnotit jednotlivé strategie. Tvrdí, že z čistě evolučního pohledu je růst populace měřítkem úspěchu druhu. Proto obhajuje myšlenky Gordon Childea (1936), který se údajně domníval, že průmyslová revoluce byla na základě biologických standardů velkým úspěchem, protože se pozitivně projevila na růstu populace.

Limoges a Ménard (1994) se vrací k myšlence Marshalla. Podle jeho úvahy je úzká nika jeden z důvodů, proč mají malé organizace výhodu oproti velkým firmám. Okupují totiž úzce specializované niky, kde je obtížné získat úspory z rozsahu, což vede k tomu, že tato část trhu velké firmy ani nezajímá.

Důvody a způsob aplikace evolučních konceptů v ekonomii

Aplikace konceptů evoluční biologie se v ekonomii setkává s mnoha příznivci i odpůrci. Liší se pohled nejen na možnosti jejich využití, ale i na pojetí, způsob implikace, atd. Z hlediska základního metodologického členění velká část literatury hovoří o analogiích a Niman (1994) shrnuje důvody pro jejich aplikace na průřezu ekonomickou literaturou do několika bodů. Tvrdí, že biologické analogie mohou sloužit jako vhodná ilustrace myšlenek, přičemž navrhovaná teorie je ale nezávislá (i). Toto pojetí zastával mimo jiné i Alchian. Dalším důvodem je podle Nimana hledání legitimity (ii). Pátrání mezi biologickými koncepty by bylo vedeno snahou ospravedlnit ekonomické koncepty formalizací, resp. exaktními metodami přírodních věd. To byla také nejspíš příčina, která iniciovala inspiraci fyzikou. Velice pragmatickým důvodem je Nimanem označený „intelektuální deficit“ v ekonomii (iii). Niman je přesvědčen, že je stále obtížnější plnit neustále rostoucí počet časopisů, a proto se autoři uchylují k neotřelým myšlenkám. Jako útok proti neoklasické ekonomii, která je příliš úzká a málo flexibilní, je chápána další příčina aplikace biologických konceptů v ekonomii (iv). Většina autorů při hodnocení kladů alternativních směrů ve srovnání s ekonomií hlavního proudu ostatně toto uvádí jako hlavní důvod hledání nových myšlenek.

V ekonomii se objevují názory, že využití biologických myšlenek by se mohlo obejít úplně bez mezistupně analogií nebo metafor. Například Nightingale (2000) na podporu tohoto názoru uvádí, že ekonomové nepotřebují argumentovat, „jako kdyby“ užívali biologii. Tato představa se často vztahuje především ke klíčovým idejím darwinismu, tj. existence přírodního výběru, význam diverzity, atd. Lze to označit jako přiklonění se k myšlence univerzálního darwinismu¹². Podle Hodgsona (2002) znamená univerzální darwinismus především to, že existuje jádro obecných darwinistických principů, které lze přímo aplikovat na jiné vědecké disciplíny. Není například nutné uvádět rozmanitost nebo dědičnost jako biologické analogie, protože skutečné existují i v sociálních vědách. Mechanismy se sice liší, ale podstata zůstává stejná. Tyto principy formují jistou obecnou a abstraktní úroveň, kde se již nezabýváme analogiemi nebo metaforami, ale stupněm identity v realitě. Podle Hodgsona (2003) se tímto směrem ubírali již Nelson a Winter (1982), kdy na základě obecných otázek darwinismu netvořili pouhé analogie. Nejlépe to pravděpodobně vyjadřuje Winter (1987, str. 617) citováno in: Hodgson (2003): „In sum, natural selection and evolution should not be viewed as concepts developed for the specific purposes of biology and possibly appropriable for the specific purposes of economics, but rather as elements of the framework of a new conceptual structure that biology, economics and other social sciences can comfortably share.“

Podle mého názoru je skutečně možné přiklonit se k Winterově myšlence, že ty nejzákladnější atributy darwinismu mohou formovat obecný rámec platný i pro socioekonomické prostředí. Nicméně se domnívám, že omezit vliv evoluční biologie na přijetí tohoto rámce by bylo zbytečně zjednodušující. Současná evoluční biologie již pokročila mnohem dál a jsou zde i další koncepty, které mohou nalézt uplatnění i v socioekonomické sféře. Nejsou už ale natolik obecné, aby se daly aplikovat kamkoli a přímo, proto je zde vhodné a patrně i nutné využít prostřednictví analogií nebo metafor.