I.2.2.3.1 Vývoj evolučního myšlení v geografii

Tato kapitola se pokouší naznačit hlavní kontury vývoje geografického myšlení ovlivněného evolučně-biologickou inspirací. Vztah evoluční biologie a geografie je v literatuře diskutován v mnohem menší míře, než je tomu v případě ekonomie a evoluční biologie. Navzdory tomu lze i ve vývoji prvních dvou jmenovaných disciplín nalézt stopy vzájemného ovlivňování. Stoddart (1966) uvádí, že mnoho geografických prací za posledních sto let se explicitně nebo implicitně inspirovalo biologií, obzvláště pak evoluční biologií, a to nejen darwinismem. Podle Campbella a Livingstonea (1983) to ze strany evoluční biologie byla naopak především doktrína neolamarckismu, která více oslovila geografy. Na druhou stranu se ale i mnoho biologů aktivně zabývalo geografickým bádáním – například Hooker, Wallace, Huxley, Bates, ale i sám Darwin (Stoddart, 1966, str. 683) - a to zejména v době, kdy evoluční teorie vznikala.

Intenzita působení evoluční biologie na geografii nebyla ve všech fázích vývoje stejná. Podobně jako v ekonomii se nejsilněji prosazovaly myšlenky přírodních věd zejména v raném období vývoje moderní geografie, tj. ve druhé polovině 19. století, kdy vznikala a byla široce diskutována současně i evoluční teorie. Otázka evoluce byla v tu dobu jednoduše aktuálním celospolečenským tématem, které ovlivňovalo mnoho dalších disciplín, včetně socioekonomických.

Pravděpodobně i v souvislosti s postupným oddělováním humánní geografie a fyzické geografie však tento vliv postupně klesal a později vzniklé směry se již k tomuto odkazu hlásí méně. Zdá se, že k jisté renesanci dochází až v poslední době v podobě evolučně orientované ekonomické geografie, v mírném zpoždění za ekonomií. Ta se totiž k evoluční teorii jakožto potenciálně vhodnému a aktuálně využívanému zdroji inspirace vrátila dříve zejména v podobě institucionální a evoluční ekonomie (viz výše).

Počátky moderní geografie

Přelom 19. a 20. století bývá označován jako počátky moderní geografie a někteří autoři je úzce spojují s evoluční biologií. Podle Peeta (1985) byla právě evoluční biologie hlavní vědeckou disciplínou té doby a geografie si od ní vypůjčila mnoho metodických přístupů. Stoddart (1966) se domnívá, že evoluční biologie dokonce umožnila rozvoj geografie jakožto plnohodnotného vědního oboru.

V tomto období se v geografii projevovaly v podstatě dva hlavní proudy, a to environmentální determinismus a tzv. regionální koncept. V obou jsou patrné jisté stopy přímého vlivu evoluční biologie.

Environmentální determinismus a regionální koncept

Takzvaní environmentální deterministé usilovali o prozkoumání vlivu prostředí na společnost (Cloke a kol., 1991). Podle Peeta (1985) předznamenal environmentální determinismus v podstatě vstup geografie do moderní vědy. Regionální koncept se zaměřoval především na identifikaci a popis regionálních charakteristik, s cílem pokusit se o regionální syntézu. Deterministický náboj je zde oslaben a z tohoto důvodu se tento směr označuje také jako posibilismus. Oproti environmentálnímu determinismu se počítá s tím, že prostředí sice určuje některá omezení, nicméně společnost na ně může odpovědět různě, a člověk se tak v podstatě stává jedním z geografických faktorů (Cloke a kol., 1991).

Jedním z hlavních představitelů environmentálního determinismu byl Halford J. Mackinder (1861-1947), britský průkopník geografie. Byl přesvědčeným zastáncem spíše lamarckistického pojetí evoluce a s tím souvisí i jeho dnes obtížně akceptovatelný pohled na některé tehdy aktuální problémy společnosti. Jeho přístup, například v otázce kolonialismu hraničí až s doktrínou sociálního darwinismu. Považoval například za legitimní, aby Evropané ukázali správnou cestu obyvatelům těch území, kde se nebyli schopni dostatečně se ekonomicky rozvinout (například v důsledku klimatických podmínek svého prostředí) (Gould, 1979).

Koncept vnímání prostředí, jako důležitého faktoru uspořádání světa, se však objevil už u předchůdců Mackindera – Carla Rittera (1779 - 1859), Alexandera von Humboldta (1769 - 1859) nebo Friedricha Ratzela (1844 - 1904). Jejich přístup byl vnímán také jako výrazně deterministický.

Friedrich Ritter je považovaný za jednoho ze zakladatelů moderní geografie a ve své rozsáhlé práci „The Science of the Earth in Relation to Nature and the History of Mankind“se zabývá mimo jiné tématem vlivu fyzického prostředí na lidskou aktivitu. Určitý vliv biologie je patrný mimo jiné z Ritterova přirovnání jednotlivých fyzickogeografických komponentů Země k orgánům a celé planety k živému organismu.

Ratzel, který do určité míry vycházel z myšlenek Rittera, studoval geologii, zoologii a komparativní anatomii v 60. letech 19. století, tedy v době, která se právě seznámila s radikálním objevem evoluční teorie. Toto prostředí nepochybně ovlivnilo jeho snahy aplikovat myšlenku evoluce organismů na lidskou společnost (Peet, 1985). Ratzel položil základy humánní geografie svým dvousvazkovým dílem „Anthropogeographie“(1882). Jednou z biologických analogií, kterým se Ratzel věnoval, je koncept organismu a pokusil se jej aplikovat na problematiku politické geografie. Je autorem konceptu Lebensraum, posléze nechvalně proslulého ve spojení s nacistickou ideologií.Byl přesvědčen, že organizace a vzájemná závislost součástí států podmiňuje jejich organickou kvalitu (Stoddart, 1966). Silnější roste na úkor slabšího, k čemuž potřebuje prostor (Cloke a kol., 1991), což v podstatě odpovídá pojetí biologické selekce.

Za vliv, který požíval v anglosaských zemích, vděčí Ratzel také zčásti své americké studentce Ellen Ch. Semple¹³. Semple definuje geografii jako vědu, která zkoumá fyzické podmínky historických událostí (Peet, 1985), vliv environmentálních faktorů však podle některých autorů přeceňuje (Cloke a kol., 1991). Podle jejího názoru je člověk v podstatě produktem země (Semple, 1911, str. 1), kterou obývá. Geografické podmínky pak ovlivňují sociální a ekonomický rozvoj území zejména prostřednictvím kvality dostupných zdrojů a lidské produktivity. Přesto však považuje lidský vztah k přírodnímu prostředí za mnohem komplexnější než vztah rostlin a živočichů. Jako doklad tohoto tvrzení rozlišuje Semple přímé a nepřímé přírodní faktory, které ovlivňují mnoho socioekonomických jevů. Přímé faktory mohou být jak příznivé, tak nepříznivé, to znamená, že mohou vytvářet i bariéry (pouště, pohoří, klimatické jevy apod.). Ty tedy vedou například k nutnosti vybudovat závlahový systém apod. Nicméně existují také faktory, které působí nepřímo, a přece jsou jejich dopady ještě významnější. Jako příklad uvádí geografické rozšíření „uměleckého potenciálu“. Některé studie totiž prokázaly, že se v horských oblastech objevuje menší množství básníků a obecně umělců, a více jich je naopak v nížinách. Tyto studie přikládají tento fenomén: „to the overwhelming aspect of nature there, its majestic sublimity which paralyze the mind“ (Semple, 1911, str. 19). Pro Sempleovou je však toto chybné vysvětlení, protože mnohem významnější roli hrají nepřímé faktory, a to izolace a příliš velká vzdálenost od významných proudů myšlenek.

Tím, že vyzdvihuje význam nepřímých faktorů na úkor faktorů přímých, v podstatě reaguje i na Darwina, který označoval i socioekonomické jevy jako výsledek klimatu a jiných environmentálních vlivů. Pro ni přírodní vlivy postupují prostřednictvím ekonomických a sociálních procesů.

Andrew J. Herbertson (1865 - 1915), který proslul mimo jiné vymezením typů přírodních regionů, stál na pomezí environmentálního determinismu a posibilismu. Chápal fyzické a organické prvky na zemském povrchu jako komplexní entitu, kterou nazýval „makro-organismus“, a tvrdil, že je lze podobně jako v rostlinné nebo živočišné říši hierarchicky rozřadit. Byl přesvědčen, že rozpoznání přírodních regionů dává v podstatě historické a geografické základy pro výzkum rozvoje lidské společnosti. Jako metodu zkoumání vlivu prostředí na obyvatele navrhuje srovnání historického vývoje jedné rasy v různých regionech nebo střídání různých ras v jednom regionu (Cloke a kol., 1991).

Z francouzské školy byl nejvýznamnějším představitelem Paul Vidal de la Blache (1845 - 1918), u kterého je také patrný vliv evoluční biologie, především lamarckismu. Podle Archera (1993) mu jeho přístup, který sám Vidal de la Blache nazýval „biologická metoda“, umožnil zaměřit se na taková témata jako vztah mezi náhodným a nutným nebo propojení obecných a specifických procesů. Klíčovým Vidalovým konceptem je „genre de vie“ neboli způsob života, což je v podstatě možné interpretovat jako sociální adaptaci na lokální prostředí. Toto prostředí je představováno nejen fyzickým, ale i sociálním kontextem. Čím se stává sociální organismus komplexnější, tím méně je závislý na přímém vlivu prostředí., a stává se tak samo se stimulující jednotkou na základě rozšiřujících se sociálních vztahů (Archer, 1993).

V USA byl výrazným kritikem environmentálního determinismu a zastáncem posibilismu Carl O. Sauer (1889 – 1975). Objektem jeho zájmu byla nejen role aktivního lidského jednání jako u de la Blache, ale i dopad lidské aktivity na krajinu, a to v jednotlivých stádiích lidského osídlení (Cloke a kol., 1991). Lidská kultura je, podle jeho názoru, mnohem podstatnější než vliv přírodních faktorů a příroda vlastně pouze stanovuje hranice, v jejichž rámci má obyvatelstvo možnost výběru. Člověk se tak může stát natolik výraznou silou, která může ovlivnit i směr organické evoluce (Peet, 1985). Sauer přichází s přístupem, který nazývá krajinná morfologie (landscape morfology). Vyjadřuje v podstatě přímou inspiraci biologií (konkrétně je zde patrná analogie biologického konceptu homologie). Podle tohoto konceptu se struktura, která je organického nebo kvazi-organického charakteru, skládá z jednotek, které jsou pro ni nezbytné a které nazývá formy. Jednotlivé formy v různých strukturách jsou si podobné ve své funkci, a tyto prvky tak mohou v podstatě představovat vývojové fáze (Sauer. 1925).

Sauer rozlišuje přírodní a kulturní krajinu, přičemž ta kulturní vznikla přeměnou z přírodní krajiny prostřednictvím kultury. Kultura je tedy aktér, přírodní prostředí je médium a kulturní krajina výsledek. Sauer si je však zároveň vědom i toho, že se kultura sama vyvíjí. Je sice přesvědčen, že přírodní krajina je důležitým faktorem, protože je tím hrubým materiálem, který je přeměněn na kulturní krajinu, nicméně tyto přírodní mantinely stále ještě umožňují dostatečný manévrovací prostor pro lidskou volbu. To podle Sauera v podstatě vystihuje biologické pojetí adaptace (Sauer, 1925).

Inspirace evoluční biologií v geografii 20. let 20. století

Další proudy, které následovaly po environmentálním determinismu a posibilismu, se již koncepty evoluční biologie inspirovaly mnohem méně. Patrně to souvisí i s tím, že zatímco na konci 19. století byla společnost velmi silně poznamenána Darwinovým objevem, později již biologie nepřinášela natolik silné impulzy, které by mohly mít implikace i pro sociální vědy. V tomto ohledu měl však na geografii silný vliv rozvoj sociologie, kde některé z biologických konceptů – především však z ekologie – nacházely nadále uplatnění. Pro geografii byla zejména zajímavá sociologie města, a to především tzv. chicagská škola.

Směr nazvaný human ecology má svoje počátky ve 20. letech v USA a autorství názvu je přikládáno právě klíčovým představitelům chicagské školy Robertu E. Parkovi (1864-1944) a Ernestu Burgessovi (1886-1966). Podobně jako ekologie zkoumá vztahy organismů navzájem a s jejich prostředím, human ecology se zaměřuje na vztahy lidí a jejich sociálního i fyzického prostředí. Je tedy i určitou reakcí na environmentální determinismus.

Park a Burgess vypracovali teorii urbánní ekologie, která předpokládá, že města představují pro své obyvatele prostředí v darwinistickém smyslu, tj. že zde fungují tytéž mechanismy jako v přírodě, především konkurence. Konkurence mezi skupinami ve městě vede k rozdělení městského prostoru na jednotlivé „ekologické niky“, které jsou charakteristické podobnými sociálními znaky, vzniklými ze stejných sociálních tlaků. Tito autoři, stejně jako později Roderick D. McKenzie nebo Amos H. Hawley využívali i jiné biologické myšlenky, důraz však byl stále kladen především na ekologické koncepty (např. sukcesi, klimax nebo symbiózu) (Jones a kol., 1994).

Tento směr přirozeně vyvolával pozitivní i negativní reakce. Velký význam mu přikládal Harlan Barrows (1923). Podle něj spočívá budoucnost geografie právě v humánní ekologii, protože zájmem geografů by mělo být objasnění existujících vztahů mezi přírodním prostředím a distribucí lidských aktivit. Barrows také zdůrazňuje interaktivní a adaptivní charakter vztahů mezi lidmi a přírodou a institucím přikládá zprostředkovatelskou roli těchto vztahů (Johnston a kol., 1994). Evolučně-biologické a ekologické zaměření human ecology vyvolalo však i negativní reakce, a to kvůli přisuzování nadměrné důležitosti tržním mechanismům, což příliš evokovalo boj o přežití. Také bylo kritizováno přílišné zjednodušení jejich modelů, které zanedbávaly sociální a kulturní dimenzi a další faktory městského života (Jones a kol., 1994).

Inspirace evoluční biologií v geografii 50. - 60. let 20 století

V 50. a 60. letech 20. století hledala geografie inspiraci spíše v geometrii než biologii, což může být podle Peeta (1985) interpretováno také jako možná reakce na neúspěch environmentálního determinismus. Jistý nezájem o biologii byl však pozorován nejen v geografii, ale i v dalších disciplínách, mimo jiné i v ekonomii (druhé období temna institucionální ekonomie v letech 1955-1974, viz předchozí kapitola).

Určité myšlenky příbuzné evolučnímu přístupu je však možné nalézt i v tomto období, a to u behaviorální geografie (Boschma, Lambooy, 1999). Ta se zabývá především vnímáním prostoru a rozhodováním jedinců v moderní společnosti v kontextu jejich prostředí. Podobně jako evoluční ekonomové odmítají i behaviorální geografové neoklasické pojetí racionálních aktérů, a proto například lokalizaci firem nepovažují nutně za výsledek racionálního rozhodnutí. Mnohem větší význam je přikládán biologicko-psychologickým aspektům, které ovlivňují rozhodování jedinců, tj. pohlaví, etnikum, náboženství apod. Lokalizační rozhodnutí vysvětlují s pomocí náhody a výběru (např. Wolpert, 1965, Lowenthal, 1961, Tuan, 1978). Tyto koncepty lze přirozeně vnímat v obecnější rovině, to znamená nejen jako koncepty evoluční biologie. Nicméně nelze jim upřít, že jsou poměrně významnou součástí této disciplíny a mnozí autoři je chápou jako koncepty přenesené z evoluční biologie (například Stoddart, viz dále).

Jistý explicitní odkaz na evoluční biologii se objevil i v tzv. GREMI group (Groupe de Recherche Européen sur les Milieux Innovateurs). Pro vysvětlení poválečného klastrování vertikálně desintegrovaných firem totiž tato skupina kladla důraz na inovativní prostředí, charakterizované vzájemnými vztahy mezi jednotlivými aktéry nebo specifickou kulturou. Hlásí se k využití i alternativních přístupů, včetně tzv. ekologicko-ekonomického, který zdůrazňuje vzájemné vztahy mezi ekosystémy a lidskou společností (Boschma, Lambooy, 1999).