Stochastické modely jsou z hlediska schopnosti zachytit dynamiku regionálního rozvoje pro tuto disciplínu patrně zajímavější. Harvey (1967) totiž tvrdí: „Stochastic models are extremely useful for understanding human activity because we are able to incorporate behavioural patterns and variations under an aggregate random variable“ (str. 571). Jinými slovy, tyto modely v podstatě umožňují zahrnout charakteristiky známé z evoluční nebo institucionální ekonomie, jako jsou prvky náhodnosti, vzorce chování, rutiny atd., a tím mohou spíše vyhovovat snahám postihnout vývoj prostorových vzorců z úhlu pohledu evoluční biologie.

Mnohem přímější vliv evolučně-biologických konceptů je patrný v modelech, které používal Arthur (1994) pro zkoumání procesů path-dependency a lock-in, na základě průmyslového vývoje. Právě z těchto dvou konceptů vychází model spin-off průmyslové evoluce a aglomerační model průmyslové evoluce. Spin-off model průmyslové evoluce předpokládá určitý počet regionů, přičemž v každém se nachází jedna společnost. Každá firma má „vrozenou“ určitou pravděpodobnost, že dá vzniknout další dceřiné nebo sesterské společnosti, která zůstane v regionu mateřské firmy (v podstatě se jedná o určitou formu dědičnosti). Dochází k multiplikačnímu procesu neboli procesu „sněhové koule“, kdy v některých regionech se některá firma „rozštěpí“ dříve, v jiném později (a to náhodně). Protože je dána pozitivní závislost počtu rozštěpení nebo chceme-li spin-off na počtu firem, v některých regionech se zkoumané průmyslové odvětví vyvíjí rychleji a jinde pomaleji.

Matematicko-statistický rámec pro tyto úvahy nalezl Arthur v takzvaném Polya procesu teorie pravděpodobnosti, který dokumentuje, jak právě kumulativní dopady původně náhodného výběru ovlivňují výslednou konfiguraci. Autorem tohoto teoretického konceptu je matematik George Polya, který jej označil za „urnový“ (urn process). Jedná se o takové procesy, kdy je do urny plné různobarevných míčků, do níž nevidíme, přidán vždy míček takové barvy, kterou náhodou vytáhneme. Přirozeně nevíme, jaký balónek se objeví, ale pravděpodobnost závisí na aktuálním rozložení barev v urně. Arthur se pokusil tuto teorii aplikovat na problematiku lokalizace poté, co se on a další následovníci původní Polyovy myšlenky zabývali i nelineárními případy. Tvrdí, že míčky by mohly reprezentovat společnosti a jejich barvy potom regiony, ve kterých se rozhodnou usídlit. Pokud uvažujeme rostoucí výnosy z rozsahu a aglomerační výhody, potom je pro firmy výhodné zvolit si za své sídlo takovou lokalitu, kde již najdou jiné společnosti. Předpokládá, že první firma vstoupí do regionu čistě pod vlivem klasických lokalizačních faktorů, zatímco ty další se již rozhodují na základě rozhodnutí svých předchůdců. Průmyslová koncentrace je tedy samoposilující proces (Arthur, 1989, str. 8). Klepper (2002) vylepšil tento model třemi mechanismy s výrazně evolučním pozadím. Jednak uvažuje skutečnost, že úspěšnější firmy se více štěpí, dále že se úspěšněji štěpí (dědí a předávají úspěšnější rutiny) a nakonec že jsou od určitého okamžiku některé z nich přinuceny opustit region kvůli rostoucím nákladům spojeným s konkurencí.

Druhý model Arthura, o kterém Boschma a Frenken (2002) tvrdí, že je schopen spojit evoluční mechanismy s prostorovými výstupy, je aglomerační model. Předpokládá, že se firmy vynořují nezávisle a že lokalizační rozhodnutí firem je tedy nezávislé na rodičovské společnosti. Hypotézou je, že každá firma má lokalizační preference pro určitý region, přičemž každý region je preferován stejným počtem firem, jakkoli tato úvaha neodpovídá realitě. Ovšem pozdější rozhodnutí je již ovlivněno aglomeračními výhodami, které přitahují další firmy. Od určitého okamžiku, kdy se v jednom regionu zvýší počet firem, ostatní podniky volí tentýž region a dochází k procesu nazvanému lock-in (Arthur, 1994).

Způsob reflexe vybraných evolučních aspektů v teoriích regionálního rozvoje

Ještě než bude diskutována explicitní forma odkazů evoluční biologie v problematice regionálního rozvoje ve formě aplikací některých evolučně-biologických konceptů, pokusíme se zamyslet se nad postojem této discipliny k evoluci samotné, resp. k vybraným evolučním aspektům. Pozornost bude věnována především třem faktorům, u nichž lze vystopovat jistou evolučně biologickou inspiraci, ačkoli reprezentují spíše obecnější pohled na vývoj, a na základě těchto tří aspektů bude ve vybraných teoriích regionálního rozvoje diskutován jejich přístup k charakteru socioekonomického vývoje. Jedná se především o tyto tři charakteristiky:

• vnímání prostředí jako spíše stabilního či nestabilního fenoménu,
• gradualistický versus punktualistický charakter vývoje,
• míra determinismu.

Tyto aspekty mohou být v zásadě vyjádřeny jako možné protipóly, k jejichž extremitám se daná teorie přiklání. Často se však jedná spíše o kontinuum, takže jednoznačný postoj není vždy zřejmý a spíše lze hledat jejich pozici na pomyslné ose, jejíž extremity tvoří obě protichůdné charakteristiky. Hodnocení je často pouze indikativní, velmi obecné a opírá se o některé charakteristiky zmiňované v popisu těchto teorií i jen okrajově. Nejednoznačnost tohoto hodnocení však souvisí i s tím, že jednotlivé teorie regionálního rozvoje jsou jen obtížně srovnatelné, což je zapříčiněno mimo jiné odlišnou hierarchickou úrovní, kterou se zabývají (například lokální versus globální), či jinou rámcovou orientací těchto teorií, ke které se obracejí, ať již z hlediska metodického, ekonomického či filozofického zaměření. Sledované charakteristiky jsou vzhledem ke své komplexitě patrně snáze uchopitelné v komplexnějších teoriích regionálního rozvoje, nicméně podle Blažka a Uhlíře (2002) převažují spíše teorie parciální, které vysvětlují regionální vývoj jako výsledek působení jen určitého typu aktérů nebo jen v jednom časovém období apod. Právě popis a klasifikace teorií regionálního rozvoje Blažka a Uhlíře (2002) představuje základní množinu, z níž se pro klasifikaci v této práci vychází. Pouze v některých specifických případech byla zohledněna i některá další literatura k jednotlivým teoriím, například Arthur (1994), David (1985), Boudeville (1966) nebo evolučně orientovaní ekonomičtí geografové.

První z řešených charakteristik – vnímání prostředí jako stabilního nebo nestabilního fenoménu – se na první pohled zdá být poměrně banální. Předmět zájmu regionálního rozvoje je již ze samé podstaty dynamický, zaměřuje se na vývoj regionů, regionálních rozdílů, proto by se mohlo zdát, že je zcela samozřejmé, že je i prostředí v těchto teoriích vnímáno jako proměňující se fenomén. Nicméně ukazuje se, že některé teorie dynamiku prostředí zejména v širším smyslu prakticky neuvažují. Nejprve je však třeba odlišit pohled na prostředí ve smyslu užším a širším. Užší prostředí, tj. nejbližší prostředí, představují především ostatní aktéři stejné řádovostní úrovně, studovaný subjekt je může sám aktivně ovlivnit a tyto subjekty také nejbezprostředněji ovlivňují jeho. Oproti tomu prostředí širší, tedy prostředí na komplexnější úrovni, je chápáno ve smyslu komplexních makrostruktur, které již na studovaný subjekt působí převážně shora, a případné aktivní protipůsobení aktérů se tak projevuje v omezenější míře.

Dynamika prostředí v užším smyslu je patrná prakticky ve všech teoriích, ostatně velmi často jsou založeny na zkoumání interakcí mezi nejbližšími strukturami. Z hlediska vývoje užšího prostředí jsou pak poměrně často diskutovány mechanismy, které jej proměňují, například různé typy kumulativních mechanismů u teorií jádra a periferie (především Myrdal, Friedmann, Hirschman), ale i z hlediska konceptu path dependence i u nové ekonomické geografie. Tentýž pohled je pak patrný i v případě institucionálních teorií. Změny v prostředí v širším významu zde však již tak široce diskutovány nejsou, což je do značné míry logické, protože se tyto teorie mnohdy zaměřují především na regionální či lokální úroveň. Souvisí to patrně do značné míry s tím, že jednotlivé teorie se také výrazně liší časovým horizontem, který studují, protože se orientují například na poměrně krátké období, které lze v zásadě vnímat jako stabilní – např. teorie flexibilní specializace. Nicméně právě teorie flexibilní specializace bývá často uváděna jako příklad režimu akumulace v rámci regulační teorie, která celkově aspiruje na pochopení delšího období, a v této teorii je také zcela evidentní pohled na prostředí v širším smyslu jako na nestabilní fenomén. Tentýž pohled na proměnlivost prostředí lze spatřovat i u Harveye a jeho teorie nerovnoměrného vývoje (třetí úroveň krize) a vnímání prostředí jako nestabilního jevu je patrné také u teorií stádií a cyklického vývoje, kde se počítá s vnějšími „šoky“. To jsou všechno teorie se spíše dlouhodobým horizontem, nelze však konstatovat, že by pouze zde byl diskutován tento prvek. Projekt CURS, který se naopak zaměřil na poměrně krátké období, popisuje v zásadě reakci lokalit na změnu globálního charakteru, tj. změnu prostředí v širším smyslu. I zde je tedy prostředí v zásadě vnímáno jako nestabilní fenomén. U většiny ostatních teorií však prostředí v širším smyslu a jeho proměnlivost nejsou explicitně zohledňovány a pravděpodobně se počítá s tím, že přinejmenším pro období, které je v dané teorii analyzováno, zůstanou zachovány i širší podmínky.

Dualita gradualismus versus punktualismus s sebou nese jednoznačnou inspiraci evoluční biologií, protože vystihuje dva odlišné pohledy evolučních biologů na charakter evoluce. Gradualismus předpokládá, že k velkým změnám dochází postupným kumulovaným vývojem, kdežto pro punktualismus je typický pohled na změny jako náhlé a rychlé, které střídá dlouhé období klidu. Toto rozdílné pojetí vývoje lze však v zásadě identifikovat i v teoriích regionálního rozvoje, i když v některých případech je poměrně obtížné odhadnout rámcový postoj těchto teorií, a to opět zejména ze stejného důvodu jako výše – často se zaměřují pouze na určité povětšinou relativně stabilní období a neposkytují informace ani o tom, zda se prostředí mění, tím méně pak o tom, jaký je charakter této změny. Proto v podstatě nelze vytvořit komplexní klasifikaci všech hlavních teorií a zmíněny budou ty teorie, u nichž lze vystopovat alespoň určitou tendenci.

Punktualismus se ve velmi výrazné formě projevuje zejména u teorie třetí úrovně krize (Harvey) s neomarxistickou orientací, kde je pohled na vývoj socioekonomické reality až revoluční. Zcela jednoznačně lze spatřovat punktualistický přístup také v regulační teorii (Aglietta, Boyer, Lipietz), kde jsou krizová období překonávána přizpůsobením existujících struktur na nové podmínky, a pravděpodobně i u teorií inspirovaných neoklasickou ekonomií. Zde totiž postupuje převážně vývoj směrem k rovnovážným stavům, tyto stavy jsou však narušovány a následně je dosaženo nového ekvilibria. Z konceptu WLO (popsaného výše) vyplývá, že stoupenci evolučně orientované ekonomické geografie jsou rovněž spíš zastánci náhlých změn, protože podle nich velké inovace, a tím i prostorová evoluce nového průmyslu jsou výrazně nekontinuální povahy.

V podstatě jako kombinaci disruptivních a kontinuálních změn lze popsat charakter vývoje regionu v některých teoriích, které jsou založeny na identifikaci vývojových stádií. Tyto teorie (např. teorie stádií (Rostow) nebo teorie ziskových cyklů (Markusen)) v zásadě popisují poměrně plynulý vývoj, který je nicméně nastartován výrazným prvotním stimulem (vznik odvětví u Markusen i u Rostowa, u Rostowa pak i zvýšení míry investic nebo vytvoření nového politického a ekonomického rámce). Podobné pojetí se objevuje i u teorie výrobních cyklů, kdy je vznik výrobku, od kterého se daný cyklus odvíjí, vnímán jako jednorázový jev.

Poněkud komplikovanější je situace z hlediska teorií jádra a periferie. Ačkoli tato skupina působí v mnoha ohledech poměrně jednotně, v tomto směru zde nalezneme rozdíly. Nejsilnější tendenci k punktualismu najdeme patrně u Northovy teorie exportní základny. North totiž v reakci na gradualistické teorie regionálního růstu uvádí, že region nemusí nutně projít všemi fázemi vývoje, ale může některé z nich přeskočit, a to v případě, že nalezne dostatečně významnou exportní komoditu. Oproti tomu u teorie růstových pólů, resp. center (Perroux, Boudeville) může být pravděpodobně vnímána spíše větší tendence ke gradualismu, protože formování přirozených center růstu její autoři chápou jako dlouhý, kontinuální proces. Podobná situace se pak objevuje u Friedmanna, Myrdala nebo Hirschmana, protože kumulativní mechanismus vývoje se zdá být hlavním motorem regionálního růstu. Na druhou stranu jejich doporučení pro regionální politiku indikují spíše disruptivní charakter změn (např. alokace hnacího odvětví), ačkoli se od nich očekává nastartování kumulativního vývoje žádoucím směrem. Vývoj tedy vnímají gradualisticky, jejich doporučení směřují k disruptivní změně.

Ještě obtížnější je podobné hodnocení u novějších teorií, protože zde je charakteristické výraznější zaměření na kratší období a můžeme se v podstatě pouze dohadovat, co mu předcházelo či po něm následovalo. Týká se to zejména institucionálních směrů teorií regionálního rozvoje, tedy zejména teorie výrobních okrsků a učících se regionů. Zabývají se v zásadě vysvětlením současných charakteristik studovaných regionů na základě minulého vývoje. Vzhledem ke studovaným faktorům, které vyžadují poměrně dlouhodobý vývoj – např. regionální zakořenění, sdílený pocit důvěry, sítě místních kontaktů, schopnost učit se – lze odkazovat spíše na stabilitu a kontinuitu, nikoli na prudké změny ve vývoji. Nicméně opět se lze jen dohadovat, jak vnímají vývoj z dlouhodobějšího hlediska.

Systémy socioekonomické reality se vyznačují výrazně vyšší aktivitou, ve smyslu ofenzivní vztah k okolí u sociálních a sociogeografických systémů vs. adaptivní vztah k okolí u biocenóz (blíže viz Hampl, 1998), a tím také silnějším vlivem na toto okolí. V prostředí chápaném jako soubor institucí a socioekonomických organizací se ve větší míře projevuje determinace shora, nicméně celkově lze patrně vnímat vliv prostředí jako méně determinující než v biologické realitě. Jak však determinující vliv prostředí vnímají konkrétní teorie regionálního rozvoje?

Zdá se, že z hlediska míry determinismu je poměrně zřetelná tendence k volnějšímu pohledu na vliv prostředí, novější teorie mu totiž přisuzují méně deterministický vliv než ty starší. Nejsilnější deterministický náboj je zřejmý u skupiny teorií s neomarxistickou inspirací, kde je v podstatě zanedbána možnost volby jedince. Markusen ve své teorii ziskových cyklů vnímá příčiny regionálních problémů jako neregionální, což samozřejmě negativně ovlivňuje i pohled na případnou aktivitu aktérů při řešení těchto problémů. Výrazná míra determinismu je charakteristická také pro novou ekonomickou geografii, kde se v některých explanacích regionálního vývoje objevuje až sklon k fatalismu, protože jsou jako nejsilnější podněty vnímány některé nahodilé faktory, jejichž dopady jsou nicméně dalekosáhlé. Týká se to především konceptů path dependence (ačkoli tak silný determinismus není shodný pro všechny autory, kteří se jím zabývají, např. v umírněnější formě se objevuje u Davida (Blažek, Uhlíř, 2002)). Implicitně je obsažená nemalá dávka determinismu také u teorií jádra a periferie, protože velký význam tu mají kumulativní mechanismy reagující na silný prvotní podnět. U Northa je determinismus jeho teorie částečně limitován, neboť připouští možnost aktivního zapojení regionu při nalezení nového exportního odvětví. Jinak je však dopad na aktéry také v zásadě deterministického charakteru. Podobně to lze vnímat u způsobu regulace daného režimu akumulace u regulační teorie, tj. v podstatě adaptace na změnu vnitřních podmínek nebo vnějšího prostředí.

Kriticko-realistické přístupy v teoriích regionálního rozvoje, zdá se, přikládají roli jedince větší váhu. Již Massey a její teorie územních děleb práce se profiluje s nižší dávkou determinismu, protože připouští možnost existence více takových forem dělby práce (Blažek, Uhlíř, 2002). V podstatě přistupuje k determinismu velmi racionálně, protože reflektuje jistou hierarchickou posloupnost prostředí. Výrobní vztahy jsou tak pro ni poměrně silně deterministickým faktorem, kdežto specifické vztahy umožňují jistou aktivitu. Ještě silnější význam aktivity jedince je patrný u teorií výrobního okrsku a učících se regionů. Tento důraz na aktivitu aktérů je dále umocněn v případě tzv. CURS, kde ovšem nejde zcela o aktivitu na úrovni jedinců, ale spíš lokálních aktérů regionálního rozvoje ve smyslu místních zastupitelstev apod. (Blažek, Uhlíř, 2002). Přesto širší prostředí lze v tomto případě vnímat jako determinující prvek, protože všechny tyto aktivity jsou vyvolány silnými globálními změnami, na samotných aktérech je pouze volba způsobu reakce na ně. Evolučně orientovaní ekonomičtí geografové se pak se svými koncepty WLO nebo weak selection (viz výše) ještě výrazněji odklánějí od determinismu a v jejich pojetí jsou i prostorové výstupy vysvětlovány spíše probabilisticky než deterministicky. Například se nedomnívají, že by charakteristiky regionu nějak předurčovaly jeho další vývoj, úspěch regionu je silně ovlivněn náhodou, v dalších fázích pak schopností regionu přizpůsobit se a také iniciativou lokálních aktérů.

Příklon k některému z pólů z diskutovaných dualit ještě nemusí znamenat, že by bylo možné danou teorii označit jako více či méně evolučního charakteru. V zásadě vyjadřuje především její pohled na charakter vývoje socioekonomické reality. To je situace zejména gradualismu versus punktualismu, protože oba tyto přístupy existují i v evoluční biologii, jak již bylo uvedeno. Podobné je to s mírou determinismu prostředí ve studovaných teoriích regionálního rozvoje. Silně deterministický vliv prostředí se více blíží pojetí evoluční biologie, omezenější determinismus zase naopak odpovídá aktivnější roli přikládané aktérům v socioekonomické realitě. Chápání prostředí jako v zásadě stabilního nebo nestabilního fenoménu pak spíše souvisí s časovým horizontem, na který se daná teorie zaměřuje, byť uvědomělost neustálých změn je důležitá zejména pro implikace pro regionální politiku, jak je dále diskutováno v kapitole I.3.

Příklady využití některých konceptů evoluční biologie v geografii a zejména regionálním rozvoji

O jistou generalizaci přínosu konceptů evoluční biologie pro geografii se pokusil již Stoddart (1966), když identifikoval čtyři základní koncepty, jejichž původ lze v zásadě odvodit z evoluční biologie, byť je lze chápat jako témata obecnějšího charakteru. Tyto ideové linie samozřejmě ovlivnily geografii v celé její šíři, včetně její fyzickogeografické složky, zůstaňme však především u vlivu na geografii sociální. (1) Koncept změny v čase, respektive času a vývoje inspiroval podle Stoddarta například některé historické interpretace technologického rozvoje. (2) Myšlenka organizace působila na geografy zejména v tom smyslu, že poukázala na vzájemný vztah a vazby mezi organismy a jejich prostředím, což přirozeně evokuje zejména ekologii organismů a ekologii jakožto vědní disciplínu. Podle Stoddarta spočívá hlavní význam analogie organismu v tom, že sloužila především jako unifikující téma pro regionální geografii. (3) Koncepty boje a výběru působily lákavě pro vysvětlení nebo spíše pro ospravedlnění některých politik – i v podobě sociálního darwinismu. (4) Nahodilost a náhoda (randomness and chance) podle Stoddarta ovlivňuje geografické myšlení až od přelomu 50. – 60. let a do té doby je možné označit aplikace darwinistických myšlenek na geografii za silně deterministické.

V této kapitole se dále zaměříme vzhledem k hlavnímu tématu této disertační práce na využité koncepty evoluční biologie s orientací na regionální rozvoj. Ani tak však tato kapitola nebude nepochybně představovat vyčerpávající přehled všech použitých evolučních konceptů ve všech sférách regionálního rozvoje. Analogicky jako v případě evolučně-biologických konceptů aplikovaných na ekonomii je cílem spíše ilustrovat využití těch nejznámějších evolučních konceptů pro témata regionálního rozvoje jako inspiraci pro aplikace dalších konceptů v následující části.

Podobně jako v případě ekonomie, bude relevantní literatura klasifikována právě na základě konceptů evoluční biologie, které v ní byly využity, a to opět podle obecnějších biologických témat selekce, adaptace, koevoluce a diverzity. Některé zmiňované biologické koncepty jsou v širším pojetí obecněji platné a už se neomezují pouze na problematiku evoluční biologie. V současnosti si lze obtížně představit, že by si mohla evoluční biologie nárokovat koncepty jako výběr, nicméně nelze jí patrně upřít prvenství v jejich uplatnění to, že pronikly do ostatních věd právě prostřednictvím evoluční biologie.

Tento přístup s sebou nese v zásadě stejné nevýhody jako při analogickém postupu v kapitole věnované evolučně-biologickým konceptům aplikovaným na ekonomická témata. V první řadě má následující přehled pouze ilustrativní roli. Rozhodně z něj nelze usuzovat na to, že autoři preferují nebo že jsou přesvědčeni o využitelnosti pouze konceptu, který je zde uveden, případně pouze způsobem, který je naznačen. Diskutovaná témata jsou totiž mnohdy propojená, je proto nesmírně obtížné oddělovat od sebe vzájemně související problémy (například definice selekce úzce souvisí i s adaptací a s diverzitou). Navíc tento přehled nemůže být kompletní. Stejně jako v ekonomii se znovu projevuje inklinace některých autorů k tomuto přístupu myšlení a ti potom tyto koncepty různě kombinují. Zde je cílem ukázat alespoň na několika příkladech, jak takové aplikace realizují.

Podstata konceptů jak evoluční biologie, tak regionálního rozvoje je vysvětlena jen stručně, neboť biologický rámec konceptů je ve větší míře diskutován v následujících kapitolách, které usilují o přímé aplikace na regionální rozvoj. V případech konceptů regionálního rozvoje jsou vysvětlovány pouze méně známé koncepty (např. koncept WLO).

Selekce

Selekce je poměrně častým tématem zejména v pracích evolučně orientovaných ekonomických geografů (geografové hlásící se k evolučně orientované ekonomické geografii), ale nejen jich. Hampl, Ježek a Kühnl (1978) chápou selekci jako proces zužování souboru regionálních jader při vytváření hierarchie jader. V pojetí evolučně orientované ekonomické geografii vystupuje selekce většinou jako jistý filtrující mechanismus, který volí z do značné míry náhodných uspořádání. Evolučně orientovaní ekonomičtí geografové aplikují selekci na roli prostředí, které vnímají jako faktor ovlivňující další rozvoj regionu. Lokální prostředí podle Lambooye a Boschmy (2000) determinuje do značné míry dostupné možnosti a pravděpodobné výstupy. Součástí takového selekčního prostředí jsou přirozeně i instituce, které ovšem v souladu s existující vývojovou trajektorií vybírají z existujících variant, regulují chování aktérů a ovlivňují i inovativnost prostředí. Toto prostředí zároveň nezřídka omezuje nové trajektorie, které se odchylují od existujících etablovaných trajektorií.

Lokální prostředí je samo o sobě dynamicky se vyvíjející selekční mechanismus. Podle Boschmy a van der Knaapa (1997) může být spouštěcím mechanismem i velkých inovací, ovšem mnohem častěji jsou dopady lokálního prostředí na lokalizaci nového průmyslu spíše slabé, a to kvůli nesouladu s jeho potřebami, často také kvůli neschopnosti přesně je definovat. Předpokládá se proto, že prvotní lokalizace průmyslu je provázena pouze tzv. slabou selekcí (weak selection). Podle tohoto konceptu je nejisté, kde se nový průmysl vynoří. Je možné prezentovat zpočátku jisté příznivé podmínky, ale tyto podmínky bývají převážně všeobecného charakteru, proto hraje do značné míry významnou roli v této fázi náhoda. Po lokalizaci průmyslu přijde na řadu kumulativní, samo se posilující vývoj, který může stimulovat vznik specifických podmínek pro daný typ technologie / průmyslu. Tito autoři se tedy domnívají, že selekční mechanismus nevysvětluje sám o sobě úspěch nebo neúspěch lokálních prostředí pro generování nových technologií mimo jiné právě kvůli apriornímu nesouladu existujících podmínek a požadavků nového prostředí.

Jinou jednotku výběru zvolili Grabher a Stark (1997), kteří pracují s organizačními formami. Poukazují na skutečnost, že výběr té nejzdatnější jednotky (používají biologický termín fittest) je realizován aktuálním prostředí, to se nicméně stále vyvíjí, takže tato jednotka již nemusí být dostatečně zdatná pro nový kontext. Tuto skutečnost aplikují na výběr organizačních forem pro období transformace zemí střední a východní Evropy.

Adaptace

Teorie regionálního rozvoje pojem adaptace znají také. Například Blažek, Uhlíř (2002) v souvislosti s regulační teorií uvádějí, že krizová období „…jsou dříve či později překonána díky adaptaci existujících struktur a institucionálních forem.“ (str. 126). V kontextu sociálních věd se pod tímto pojmem většinou skrývá jak aktivní přizpůsobování se existujících institucí, tak přežití těch zdatnějších. Výsledek je však stejný jako v biologii – dojde ke změně, v případě sociálních struktur ke změně ve složení společnosti.

Evolučně orientovaní ekonomičtí geografové chápou adaptaci aktivněji, než je tomu v biologii. Vzhledem k tomu, že podle jejich názoru nelze nalézt skutečně příhodné podmínky pro lokalizaci nových průmyslů (viz výše), WLO koncept zdůrazňuje, že schopnost regionů přizpůsobit se (čili jejich adaptabilita) je pro jejich úspěšný rozvoj důležitější, než počáteční potenciálně příznivé podmínky. Podle Boschmy a van der Knaapa (1997) se však mnoho regionů potýká s problémy adaptovat se na nové příležitosti, protože jejich původní specializace jim neumožní flexibilní změnu. Vysoce specializované regiony tedy mohou stimulovat vysoce specializované chování existujících trajektorií, ale ty jim brání v případném přechodu na nové zaměření (Lambooy, Boschma, 2000). Klíčový význam aktivitě aktérů při reakci na globální proces přikládá také projekt CURS. Autoři tohoto projektu (vedl jej Cooke) byli přesvědčeni, že lokality mohou využít příležitostí, které se jim nabízejí, a že na jejich aktivitě a zkušenosti s předchozí intervencí (tj. tradice spolupráce) závisí, jak obstojí (Blažek, Uhlíř, 2002).

Schopnost regionů přizpůsobit se zdůrazňovala také tzv. skupina GREMI (Groupe de Recherche Européen sur les Milieux Innovateurs). Zabývali se poválečným vývojem, přesněji klastrováním vertikálně desintegrovaných firem specializovaných v určité technologicky vyspělé průmyslové oblasti a charakterizovali tyto regiony (Třetí Itálie, Silicon Valley) jako inovativní prostředí (innovative milieu). V tomto inovativním prostředí stimulují dostatečně koherentní vztahy mezi jednotlivými aktéry, specifická kultura a dynamický proces učení vytváření nových variant a inovativní proces (Boschma, Lambooy, 1999).

Neschopnost adaptovat se, tedy neschopnost přizpůsobit se novým trendům, ačkoli mohou skýtat mnohem výhodnější podmínky pro rozvoj, je v podstatě ukotvena také v konceptu path dependence, jehož průkopníky byli Arthur (1987, 1989) a David (1985) (jedná se původně o ekonomický koncept, později s implikacemi i do regionálního rozvoje (viz kapitola I.3.4)). Nejde tady ani tak o náhodný spouštěcí mechanismus, který nastartuje na dlouhou dobu určitou vývojovou tendenci, ale o obtížnou změnu této tendence v případě nové výhodné příležitosti. Souvisí to se specializací na původní impuls a v podstatě s adaptací na nový podnět. Tato adaptace je postupem času ukotvena ve svém vlastním vývoji a sledovaný socioekonomický jev postrádá dostatečnou flexibilitu neboli adaptabilitu na stále nově se formující podněty.

Koevoluce

Koncept koevoluce vyjadřuje v biologii současnou evoluci několika druhů nebo druhu a ekosystému. Důležitá je vzájemná interakce, a tím do značné míry i závislost obou složek, a různý vztah těchto složek různě komplexních úrovní (elementy až komplexy, v souladu s klasifikací Hampla (1998)).

V teoriích regionálního rozvoje není tento vztah žádnou vzácností, ačkoli není explicitně nazýván koevoluce. Vazby tohoto typu najdeme v teorii exportní základny D. Northa, kdy je vývoj exportního odvětví úzce spjat s obslužným sektorem a naopak. Ve stejném duchu lze vnímat jako koevoluční dvousektorový model (Borts a Stein, 1964), kdy je provázaný vývoj exportního a domácího sektoru, teorii růstových pólů se vzájemně se ovlivňujícím hnacím a hnaném odvětví (Perroux, 1950, Boudeville, 1966), teorii nerovnoměrného vývoje (Hirschman, 1958), která se zabývá vývojem dvou základních typů regionů – Sever versus Jih, a teorii polarizovaného vývoje (Friedmann, 1966), kde jsou těmito typy regionů jádro a periferie. Významným prvkem, který je všem jmenovaným teoriím společný (ačkoli jsou mezi nimi i mnohé rozdíly, ten nejzásadnější se týká jejich základního členění – neoklasické versus teorie skupiny jádro – periferie), je právě zkoumání vzájemného vztahu ať už dvou produkčních odvětví nebo regionů, tedy v zásadě koevoluční vztahy. Právě tento případ je ale rozpracován dále v kapitole I.3.2.

Určité prvky koevoluce lze vystopovat i v teorii učících se regionů, kde je vývoj regionu interpretován v souvislosti s existencí inovativního prostředí, kterého využívají firmy nebo instituce. V případě, že naváží hlubší vztahy, zase zpětně stimulují rozvoj inovativního prostředí, potažmo celého regionu.

Podle evolučně orientovaných geografů (Boschma, Lambooy, van der Knaap) je koncept koevoluce uplatňován rovněž v souvislosti s technologickou změnou. Měla by být totiž podle nich vnímána jako jev interagující s prostorovým kontextem.

Diverzita

Diverzita je v biologii v podstatě chápána jako „palivo“ pro selekci, neboť bez ní by se evoluce zastavila. K této biologické perspektivě se připojují i Grabher a Stark (1997) a při své aplikaci tohoto konceptu na problematiku organizačních forem docházejí k závěru, že větší množství evolučních trajektorií snižuje riziko evoluční „slepé uličky“.

Lambooy a Boschma (2000) se snažili navrhnout jistý návod pro regionální aktéry, kteří jsou nuceni čelit neschopnosti regionů adaptovat se na nové podmínky v důsledku příliš rigidní stávající specializace. Regiony charakterizované rozmanitostí sektorů zajišťují podle Boschmy a Weteringsové (2005) podněty pro nové myšlenky, přičemž nejúčinnější je podle nich zajistit tzv. příbuznou rozmanitost (related variety). Jedná se o rozmanitost v rámci sektoru, tedy na úrovni ekonomických podsektorů. Frenken a kol. (2004) empiricky prokázali, že v regionech s „příbuznou rozmanitostí“ roste rychleji míra zaměstnanosti a pomaleji míra nezaměstnanosti.

Způsob aplikace evolučních konceptů na problematiku regionálního rozvoje

Ve většině klasických teorií regionálního rozvoje jsou odkazy na koncepty evoluční biologie převážně implicitní. To znamená, že je možné popisovanou situaci přirovnat k určitému biologickému konceptu, ale autoři této teorie jej přímo neuvažují. Nejčastěji se jedná o témata, která jsou využívána již poměrně intenzivně i mimo evoluční biologii. Tvoří tedy patrně jakýsi obecný rámec pro biologii i socioekonomické vědy, jak o tom byl přesvědčen Winter (1987, v Hodgson, 2003b) či někteří autoři hlásící se k tzv. zobecněnému darwinismu (generalized darwinism), založeném na představě, že klíčové principy evoluce poskytují obecný teoretický rámec pro pochopení změny ve vývoji ve všech doménách (např. Essletzbichler, Rigby, 2007, Hodgson, 2002, Hodgson, Knudsen, 2006b). To je ostatně v souladu i s Hamplovou představou o významu evoluční teorie, protože Hampl (1998) je přesvědčen, že ji lze v řadě ohledů chápat jako „nejvýznamnější syntézu v dosavadním vědeckém poznávání reality“ (str. 37).

Výjimku tvoří úvahy evolučně orientovaných ekonomických geografů, kde mají vazby na koncepty evoluční biologie již explicitní charakter. Ani zde se však nejedná o přímou aplikaci daného konceptu, ale o využití zjištění evoluční ekonomie na problematiku regionálního rozvoje. Tento zprostředkovaný transfer má své klady i zápory. Nesporným pozitivem je to, že se tímto vůbec otvírá cesta novým konceptům a pohledům. Výhodné je také ověření metod a způsobů aplikace na problematiku sociální reality. Na druhou stranu však tímto přejímá regionální rozvoj již přebrané koncepty a nesnaží se o přímou aplikaci konceptů evoluční biologie.