Adaptace je jedním z pilířů darwinismu. Je úzce propojena se selekcí a rozmanitostí a z tohoto důvodu se také jejich definice vzájemně prolínají. Jedinci, kteří jsou vhodněji vybaveni vzhledem ke stávajícímu stavu prostředí, zanechají více potomstva než ti v danou chvíli hůře přizpůsobení. V populaci jsou tak postupně ve větším rozsahu zastoupeny vlastnosti preferované přírodním výběrem a druh se proměňuje, jinými slovy se adaptuje, čímž dochází k evoluci samotné14.
Z tohoto stručného popisu je zřejmé, že adaptace v biologickém smyslu představuje v podstatě pasivní koncept, protože změny jsou vynucovány změnami prostředí. Nejedná se o aktivní snahu organismů modifikovat některé vlastnosti tak, aby lépe vyhovovaly novému prostředí, naopak téměř každá změna prostředí jim způsobuje potíže, protože „znehodnotí“ jejich dříve adaptované znaky15.
Přesto jsou tyto změny z hlediska evoluce velmi podstatné. Pokud nemají organismy žádné podněty ze strany svého okolí, pak se jejich evoluce zastaví. Ustrnout v neměnném stavu několik stovek milionů let je ovšem v živočišné říši výjimkou, protože prostředí se mění a organismy s ním. Ačkoli tyto modifikace prostředí jsou velmi pomalé, skutečná stabilita je výjimečná. Pro člověka však zůstává většina takových inovací nepozorovatelná. Pouze z paleontologických záznamů jsme schopni vyčíst, jak vypadali prapředci toho kterého druhu. Jde o velmi pozvolný proces, který se může často vyznačovat dlouhým obdobím stagnace, někdy může dojít i k návratu do původního stavu (Flegr, 2005). Tento jev ostatně souvisí s neustávajícím sporem biologů, zda je evoluce kontinuální nebo naopak převratný proces (viz gradualismus a punktualismus, částečně též kapitola I.2.2.3.3).
V rámci biologie najdeme mnoho příkladů adaptací. Zdá se dokonce, že takřka jakákoli vlastnost organismů může být vysvětlena jako adaptace na specifický rys jejich prostředí. Ve 40. – 70. letech 20. století dokonce ve Spojených státech působil směr tzv. adaptacionalistů (např. Gould, Lewontin) přesvědčených o tom, že struktury organismů, jejich organizace i chování byly zkonstruovány k řešení specifických úkolů, tedy jako adaptace na určité podněty životního prostředí (Ridley, 1999). Podle Ridleyho (1999) jsou však adaptace vůči neživému prostředí přeceňovány a důraz by měl být kladen na přizpůsobení vůči parazitům. Adaptace na parazity mají, podle jeho názoru, dalekosáhlé důsledky pro evoluci. Ridley tvrdí, že právě paraziti jsou důvodem, proč je výhodné mít v každé generaci jiné geny, a jako obranu proti nim si organismy vytvořily tři zásadní typy adaptací. Nejprve u jednodušších živočichů to byla rychlost dělení a celkově rychlost životního cyklu. To dokládá například skutečností, že růstové vrcholy rostlin nebývají napadány cizopasníky. Další složitější adaptaci představuje sexuální rozmnožování a až jako poslední vznikla imunita – poprvé se objevila u plazů před 300 miliony lety.
Je však třeba podotknout, že zejména živočichové mají alespoň částečně možnost pozměnit svůj osud, například migrací.