I.3.1.1.2 Pojetí adaptace v problematice regionálního rozvoje

V sociálních vědách není adaptace nijak vzácným konceptem, což naznačuje i stručný přehled konceptů evoluční biologie používaných v ekonomii a regionálním rozvoji z předchozích kapitol. Jedním z hlavních témat prací, kde je uvažována adaptace, je snaha o pochopení způsobu, jakým se aktéři, firmy, instituce, regiony či jiné socioekonomické jednotky přizpůsobují změnám v prostředí. Za společný rys těchto prací lze považovat zdůraznění aktivní role adaptace, ve smyslu aktivního a uvědomělého přizpůsobování se těchto socioekonomických jednotek změnám a vlivům prostředí. Právě aktivní a uvědomělé pojetí socioekonomické adaptace ji výrazně odlišuje od té biologické a je patrně jednou z příčin vyššího tempa socioekonomické oproti biologické evoluci (viz také Hampl, 1998).

Hampl (1998) hovoří v této souvislosti o tzv. ofenzivním protipůsobení a zvýrazněné adaptaci vůči determinaci prostředí, resp. makrosystémové organizaci. To se prakticky neobjevuje u biologických systémů, kde existují jen interakce adaptivního typu (ve smyslu pasivního přizpůsobování). V případě přírodní reality se tak jedná o determinaci shora, tj. od celku k částem, jinými slovy v podstatě o vynucenost adaptace změnami prostředí. V případě sociálních systémů se determinace shora rovněž projevuje, a to v prostředí chápaném ve smyslu komplexních makrostruktur, tj. souboru institucí a jiných socioekonomických organizací. Současně je však třeba vnímat i působení zdola, tj. působení aktérů na ostatní aktéry, kteří v podstatě představují jejich nejbližší prostředí, a současně, v omezenější míře i na jejich širší prostředí.¹⁶ Rámcově, s mnoha přechodnými typy, lze dospět ke klasifikaci vztahů: aktér – aktér, aktér – pluralita aktérů, pluralita aktérů – prostředí, a to na základě klasifikace Hampla (1998): rovnocenný vztah typu element – element a nerovnocenné vztahy element – prostředí a mikrosystém – makrosystém.

Vyšší uvědomělost socioekonomické adaptace však nelze interpretovat tak, že nějakým způsobem umožňuje skutečně věrohodně předpovědět výsledky evolučních tendencí, a to zejména v dlouhodobém horizontu. Různí aktéři se mohou více nebo méně intenzivně snažit o změnu více či méně příznivých charakteristik z hlediska budoucího vývoje, aby nalezli správný způsob „adaptace“ na nové uspořádání svého prostředí. Nikdy si však nemohou být zcela jisti, že právě jejich cesta bude korunována úspěchem. V tomto ohledu se tedy situace v socioekonomickém světě přibližuje biologické realitě. Uvědomělost, resp. vědomí o existenci problému totiž současně neznamená znalost optimálního řešení, a to nejen při samotné volbě tohoto řešení, ačkoli se z krátkodobého hlediska může jevit jako výhodné, ale také nějakou dobu po provedení této volby. Neznalost budoucích podmínek totiž nutí aktéry rozhodovat se na základě současného stavu a v zásadě předpokládat, že tento stav potrvá. Vede je tedy v podstatě k tzv. krátkozrakému chování (aplikace konceptu „myopia“ viz např. Maskell, Malmberg, 2007). Tato nejistota může být pravděpodobně vyřešena pouze zpětně, přičemž časový horizont, po kterém lze vyhodnotit vhodnost – nevhodnost dané volby, je nejspíš ovlivněn i úrovní vztahů v souvislosti s výše uvedenou klasifikací. Rovněž s tím pravděpodobně souvisí četnost nabízených možností a také rozsah oblastí, které dané přizpůsobení ovlivní (v souvislosti s koevolucí – viz kapitola I.3.2).

Nejjednodušší úrovní vztahů na základě výše uvedené klasifikace je kategorie aktér – aktér. Velmi známým příkladem, který je možné vyložit jako případ adaptace na této úrovni, je popis konkurenčního boje o technologické řešení videí, resp. videokazet mezi společnostmi JVC a Sony. Obvykle se pozornost přesouvá na hodnocení toho, zda vítězná technologie VHS byla horší než konkurenční Betamax, nebo se zvažuje, který konkrétní krok byl pro výhru rozhodující. V tomto případě je cílem demonstrovat především dvě zmíněné charakteristiky, tj. aktivní a uvědomělou adaptaci – ve smyslu aktivního a uvědomělého konkurenčního boje, a současně zcela nepředvídatelný výsledek tohoto boje, tj. neznalost optimálního řešení.

Aktivní a uvědomělá adaptace spočívá na této úrovni v tom, že oba aktéři si byli nejen vědomi toho, že zde dochází k jistému konkurenčnímu boji, ale i jaké oblasti se týká. Nabízel se jim poměrně úzký okruh řešení z hlediska způsobu adaptace, ačkoli nemohli tušit, která volba bude správná. Zvolená varianta přizpůsobení také nevyprovokovala rozsáhlejší změny v jiných oblastech, v podstatě se vztahovaly pouze k dané technologii a trhu (i když zde z tohoto hlediska došlo na dlouhou dobu k uzamčení vývoje). Navíc to, která zvolená varianta obou konkurentů byla či nebyla vhodná, se ukázalo poměrně záhy, tj. v krátkodobém horizontu.

Následující příklad popisuje vztahy na úrovni aktér – pluralita aktérů, ale částečně se dotýká rovněž kategorie vztahů pluralita aktérů – prostředí. Proces globalizace spojený mimo jiné s rostoucí – globální – konkurencí představuje aktuální tendenci vývoje socioekonomického prostředí. Firmy, jakožto jeden z klíčových subjektů regionálního rozvoje, na tento proces reagují různými způsoby, v závislosti na mnoha faktorech, mimo jiné na daném ekonomickém odvětví, aktivech, strategii řízení, předchozích zkušenostech apod. Stejně jako v minulém případě si jsou tito aktéři vědomi existujících proměn prostředí a nutnosti reagovat na ně, na rozdíl od minulého příkladu je však mnohem méně jasné, na který z aspektů globalizace reagovat především a zejména, jakou zaujmout strategii, tj. zda je např. třeba hledat jiný segment na trhu či přejít do země, kde bude levnější produkce, nebo zvolit úplně jinou cestu.

Jednou z možných reakcí na globalizaci trhu je delokalizace do zemí, kde jsou zaručeny nižší výrobní náklady. Jednou z největších výdajových položek mnoha podniků jsou náklady na pracovní sílu (ve vyspělých zemích souvisejí s takovými sociálními vymoženostmi, jako je 35hodinový pracovní týden, pěti a vícetýdenní dovolená, silnými a poměrně radikálními odbory apod.). Firmy tak čelí nejen zvyšující se konkurenci na globálním trhu, ale mnohdy i nátlaku svých zaměstnanců na růst mezd, což by se přirozeně zpětně promítlo do zvýšení nákladů. Přestěhovat výrobnu do levnějších zemí s sebou sice nese potenciální výhody, ale i možná rizika a navíc zase jiný druh nákladů, proto může být dobrou strategií plány na relokalizaci přehodnotit (i když výsledek je přirozeně i zde předem nejistý).

Změna socioekonomického prostředí, na kterou byla společnost nucena reagovat zprostředkovaně přes tlak obou skupin aktérů (zaměstnanců a konkurence), byla natolik silná, že adaptace přijaté vůči ní ovlivnily (samozřejmě nepřímo a díky širšímu rozsahu těchto přizpůsobení i v jiných firmách) i další sféry prostředí. Došlo totiž k legislativní změně, což představuje i vyšší kategorii vztahů, typu pluralita aktérů – prostředí, ve smyslu legislativního prostředí, kterému se musely firmy primárně podřídit¹⁷. Až nezanedbatelné množství odcházejících podniků ovlivnilo zpětně i toto prostředí.

Vzhledem k rozsahu a komplexitě socioekonomických změn spojených s globalizací se nejspíš nabízí na této úrovni interakcí širší spektrum možných řešení. Vhodnost toho či onoho řešení se však také ukáže později – spíš ve středně – až dlouhodobém horizontu. Aktéři si vybrali v podstatě konzervativní řešení – zůstat v původní lokalitě a provést změny zde. Nelze ale vyloučit, že jim toto řešení způsobí v blízké budoucnosti problémy, protože mohou být ve srovnání s jinými firmami / jinými regiony znevýhodněny.

K úrovni interakcí pluralita aktérů – prostředí se v zásadě vztahuje pravděpodobně jakákoli průmyslová specializace regionů. Lze ji považovat patrně za komplexnější typ interakcí, kdy původně skupina aktérů postupem času do určité míry ovlivní širší prostředí - od institucionální sítě, přes způsob řízení, vzdělávací systém, včetně po generace rozvíjených a předávaných znalostí a dovedností v tomto odvětví.

Adaptace na této úrovni komplexity je takového rozsahu, že aktérům v mnoha sférách částečně předurčuje spektrum možných řešení a svým způsobem tedy alespoň do určité míry determinuje jejich další vývoj. V případě nepříznivé změny prostředí také může mít mnohem větší důsledky, protože zasáhla více sfér. Snaha předvídat změny je v socioekonomické realitě patrná prakticky na všech na všech úrovních (od strategických plánů měst, přes odvětvové strategie po makroekonomické prognózy) a schopnost reagovat na tyto změny se pak stává klíčovou dovedností všech autorit. I v tomto případě je zjevná nejistota z toho hlediska, zda se navrátí investice vynaložené na dosažení změn souvisejících s adaptací, což se navíc na regionální a národní úrovni (i nadnárodní v případě strategií nadnárodních uskupení – např. EU) projeví s ještě větším zpožděním.

Postupující adaptace vede v zásadě k vyšší specializaci. Adaptující se socioekonomické jednotky se přizpůsobují dané změně, současně však i ovlivňují své prostředí, což ve výsledku může mít multiplikační efekt nejen na další aktéry, ale i na další volby, které by musel provést daný subjekt. Postupujícím procesem adaptace se tak svým způsobem aktér i jeho nejbližší prostředí stávají závislými na zvolené cestě. To s sebou nese určité slabé i silné stránky. Za silné stránky plynoucí z užší specializace regionu je možné považovat například aglomerační výhody, tj. jednotlivé prvky systému, který lze sdílet (vzdělávací systém, pracovní síla, sdílené technologie, infrastruktura atd. (Blažek, Uhlíř, 2002)). V užším smyslu se hovoří o lokalizačních úsporách, vyplývajících z blízkosti jiných firem v podobném odvětví (Malmberg, 2000, In: Blažek, Uhlíř, 2002), což zajistí prostředí ještě lépe přizpůsobené potřebám daného sektoru. Za slabé stránky této úzké specializace lze považovat rigiditu těchto struktur v okamžiku nové změny prostředí. Nová změna totiž opět vyvolává potřebu nových adaptací, protože je málo pravděpodobné, že by jí dosavadní uspořádání vyhovovalo. To může být komplikované zejména na těch úrovních, kde původní adaptace měla komplexní dosah, tj. z výše diskutovaných úrovní především specializace regionu. Pokud je celý systém příliš úzce specializován, tato zranitelnost může způsobit problémy celému regionu, jak je dobře známo ze strukturálně postižených regionů.

Z tohoto důvodu se tedy zdá být příliš rozsáhlé přizpůsobování ve smyslu průmyslové specializace regionu z dlouhodobého hlediska poměrně komplikovaným a rizikovým jevem. Může po určitou dobu přinášet regionu vysoký ekonomický růst, na druhou stranu po změně prostředí, která dříve či později přijde, zase může vést k rozsáhlým problémům. V tomto ohledu se tak zdá být vhodným řešením určitá diverzifikace regionálního průmyslového zaměření, která může být chápána jako jistá prevence před důsledky velkých změn, protože více evolučních trajektorií může přispět k vypořádání se i s rozsáhlejšími změnami prostředí (Grabher, Stark, 1997). V případě problémů v jednom sektoru jsou k dispozici jiná odvětví, která mohou zmírnit dopad problémů postižených oborů. Zajištění diverzity může přispět k vyšší flexibilitě systému, k vyrovnanějšímu využívání zdrojů a k pohotovější reakci v případě změny prostředí. Lze předpokládat, že i pracovní síla v regionu je pak nejspíš více otevřená vůči jinak obtížným mezisektorovým změnám v profesi.

Přirozeně však příliš výrazná diverzita má i svá negativa. Tou hlavní nevýhodou je především slabá konkurenceschopnost ve srovnání se systémy, které jsou více specializované. Přílišná rozmanitost totiž vede k tomu, že systém není schopen dosáhnout ve všech oblastech tak vysoké kvality. To byl i mimo jiné problém produkční základny Československa před rokem 1989. Jeho průmyslová produkce se vyznačovala sice extrémní diverzifikací, nicméně tato rozmanitost byla na úkor vnější konkurenceschopnosti. Je proto nutné nalézt jistou rovnováhu mezi specializací, která posiluje krátko- a střednědobou konkurenceschopnost, a diverzifikací, která umožňuje zajistit varianty potenciálně užitečné také po další změně prostředí, v dlouhodobém horizontu. Podobným způsobem, jako se hledají optima pro další základní dilemata v regionálním rozvoji, např. principy solidarity versus zásluhovosti, pojišťovací nebo strategickou regionální politikou, zdá se být užitečné v regionech zvažovat míru diverzifikace nebo specializace produkce.

Jako hlavní kritérium při řešení tohoto dilematu se nabízí časový horizont. Pokud usilujeme o krátkodobou konkurenční výhodu, je pravděpodobně vhodnější se poměrně úzce specializovat na odvětví, o které je v danou dobu velký zájem (to může být zvažováno např. po nastartování ekonomického růstu krátkodobou konkurenční výhodou, která pak ale bude dále diverzifikována). Pokud je však hlavní motivací něco, co by mohlo být nazváno dlouhodobě udržitelný regionální rozvoj, je vhodné naopak posilovat určitou míru diverzifikace.

Poměrně rozumným kompromisem se zdá být řešení navržené ve studii Frenken a kol. (2004), která se zabývá závislostí rozmanitosti a regionálního ekonomického růstu v Nizozemí. Autoři navrhují tzv. related variety, tj. rozmanitost na úrovni subsektorů, která kombinuje výhody specializace a rozmanitosti. Bylo empiricky potvrzeno, že regiony s příbuznou rozmanitostí mají vyšší růst zaměstnanosti a nižší míru nezaměstnanosti (Frenken a kol., 2004). Na tato zjištění navazuje i studie „Constructing regional advantage“ (Asheim, Boschma, Cooke, 2007). Zmíněná příbuzná rozmanitost je jedním z doporučení pro potřeby regionální politiky, které souvisí i s podporou rozmanitosti znalostní základny.