I.3.1.2.1 Biologické východisko konceptu

V souvislosti s adaptací Wilson (2000) rozlišuje adaptivní a neadaptivní znaky. Adaptivní charakteristiky jsou preferovány přírodním výběrem a zůstávají v populaci, neadaptivní (používá se i termín abnormální) naopak snižují zdatnost svých nositelů a jsou eliminovány. Znak se může poměrně snadno transformovat z adaptivního v neadaptivní, a to pouhou změnou prostředí. Wilson (2000) nebo Flegr (2005) uvádějí jako příklad takového jevu srpkovou anémii. Jedná se o dědičné onemocnění, které z určitého úhlu pohledu představuje také adaptaci na specifický rys prostředí.

Srpková anémie se vyskytuje v těch oblastech, kde je výrazně rozšířena malárie, tj. zejména v Africe. Projevuje se tak, že se hemoglobin v nejužších místech cév, tedy v kapilárách, deformuje do tvaru půlměsíce, čímž se více opotřebovává a je nutné ho dříve odstranit z krevního oběhu. Lidé, kteří nesou jednu alelu podmiňující tuto chorobu, jsou samozřejmě částečně znevýhodněni oproti normálním jedincům. Ovšem ukázalo se, že jsou zase téměř rezistentní proti malárii. Jiná situace ovšem nastává u té skupiny obyvatel, která má ve svém genomu obě takto deformované alely, protože u nich se tato nemoc projevuje s mnohem vážnějšími důsledky a její nositelé se většinou nedožijí ani reprodukčního věku (Flegr, 2005, 1998).

Účelem tohoto popisu srpkové anémie bylo naznačit, že ve svém původním prostředí a v heterozygotní formě může být za jistých okolností považována za adaptivní znak, protože zvýhodňuje svého nositele oproti zdravým jedincům, kteří snáze podléhají malárii. Pokud se však takový jedinec přesune do oblasti, kde malárie není rozšířena, je díky handicapu spojenému s intenzivnějším opotřebováním hemoglobinu znevýhodněn, a to i tehdy, má-li pouze jednu transformovanou alelu pro hemoglobin.