Preadaptace neboli exaptace18 může být definována jako struktura (například orgán), která se původně u předků vyvinula, aby plnila určitou úlohu významnou pro přežití daného organismu, ale náhodou v současnosti plní i jinou roli v prostředí, které tehdy neexistovalo nebo nebylo kolonizováno. Podle Wilsona (2000) jde o náhodnou predispozici znaku nebo struktury k jiné funkci, než k jaké byl původně určen. Jedním z nejčastěji opakovaných příkladů je peří ptáků. U jejich předků se vyvinulo jako termoregulační adaptace. Když se však ptáci „naučili“ létat, ukázalo se, že se jedná o vhodné přizpůsobení i z hlediska aerodynamiky. Peří k tomuto účelu výborně posloužilo, i když si zároveň zachovalo i původní funkci (Rosypal a kol., 2003).
Podobný vývoj provázel i kutikulu hmyzu. Ve vodním prostředí sloužila především k uchycení svalů, tedy jako vnější kostra. Pro přežití na souši je ale nezbytné chránit se před vysycháním, takže kromě této prvotní funkce je možné ji považovat i za preadaptaci pro život mimo vodní prostředí (Zrzavý a kol., 2004). Význam preadaptace tkví zejména v tom, že umožňuje evoluci postupovat rychleji. Není totiž nutné selektovat pro každou změnu prostředí bezpočet nových struktur a v některých případech je možné využít to, co již existuje a co je dostačující i z hlediska nové funkce (Flegr, 2005, 1998, Zrzavý a kol., 2004).
Oba termíny vyjadřují totéž, ovšem podle Zrzavého a kol. (2004) dává současná biologie přednost druhému z nich, protože preadaptace dává tušit jakousi záměrnou snahu připravit se na pozdější podmínky, což v přírodní realitě není možné.