I.3.2.1 Biologické pojetí koevoluce versus vybraná témata v regionálním rozvoji

I.3.2.1.1 Biologické východisko konceptu

Vývojová trajektorie každého druhu reaguje na prostředí, ve kterém žije, a změny v něm, ale také na působení ostatních organismů. Vzájemné vztahy s ostatními organismy, tj. s parazity, predátory, kořistí, ale i příslušníky jeho vlastního druhu, zejména v boji o samice, respektive samce jsou nejbezprostřednější součástí tohoto prostředí a jejich vzájemné ovlivňování je vnímáno jako projevy procesu koevoluce. Rosypal a kol. (2003) definuje koevoluci jako „na sebe vázané evoluce dvou nebo více druhů vzájemně provázaných ekologickou vazbou“ (str. 709). Vývoj jednoho druhu reaguje na vývoj jiného druhu a opačně, jejich evoluce jsou na sobě mnohdy dokonce závislé. Vlivem koevoluce vzniká nebo se proměňuje mnoho struktur (např. mohou vzniknout nebo naopak být redukovány některé orgány při symbiotických vztazích, modifikuje se typ zbarvení některých organismů apod.). Koevoluce je také považována za jednu z hlavních hybných sil evoluce a za důležitý mechanismus vedoucí ke vzniku nových druhů (proces speciace podrobněji viz kapitola I.3.4).

Charakteristickým rysem evoluce významným i pro pochopení koevoluce je, že se vždy jedná o proces komplexní, který je výsledkem mnoha často protichůdných vlivů. Jakoukoli změnu, kterékoli zlepšení musí přežít celý organismus. Nelze se zaměřit pouze na jeden aspekt, například na svalstvo nohou, ačkoli by z hlediska koevolučních vztahů s jedním z druhů bylo prioritou. Energie, která bude věnována například na extrémně rychlý běh, bude chybět při jiných aktivitách. Třeba při rozvoji mozkové činnosti nebo při rozmnožování. Bude chybět při produkci dostatečného množství mateřského mléka, což může způsobit uhynutí některých mláďat a v samotném důsledku nižší evoluční úspěšnost (Dawkins, 2002). Proto se hledá tzv. optimální kompromis, veličina, která pro každý druh představuje něco jiného. Pro vlaštovky je to třeba tak dlouhý ocas, jaký odpovídá preferencím samiček (Ridleyho samičky (Ridley, 1999) skutečně dávají přednost samečkům s dlouhými ocasními pery), ale současně by neměla jeho délka samečkům překážet v létání. Pro gepardy je optimálním kompromisem taková rychlost běhu, aby se dokázal bez problémů nasytit, ale aby mu zbyla energie na reprodukci.