I.3.2.1.1 Pojetí koevoluce v problematice regionálního rozvoje
Jak již naznačila předchozí část práce, která mimo jiné přináší stručný přehled evolučně-biologických konceptů používaných v ekonomii a regionálním rozvoji, koevoluce je známá a využívaná přinejmenším v obou těchto disciplinách. Vzájemná provázanost evolucí zkoumaných jevů se v ekonomické literatuře objevuje zejména v souvislosti s technologickou změnou. Explicitně se s koevolucí přímo v regionálním rozvoji nesetkáme zase tak často (výjimkou jsou evolučně orientovaní ekonomičtí geografové), nicméně implicitně ji lze identifikovat i v dalších teoriích či empirických studiích, kde evoluce analyzovaných struktur není vnímána jako izolovaný proces, jednotliví aktéři jsou provázáni vzájemnými vztahy a i jejich evoluční historie jsou propletené. Koevoluční charakter lze tak spatřovat ve vývoji institucí (v závislosti na trendu určovaném vyšším integračním uskupením, ale i v reakci na specifické potřeby oblasti), posilování specializace regionu (týká se například podpory určitého typu investic), vypořádání se se specifickými regionálními problémy atd. Výjimkou v tomto ohledu není ani provázaný vývoj dvou či více odvětví lokalizovaných v jednom regionu, případně vývoj celých regionů.
Vývoj regionu je komplexní proces, který reaguje na podněty několika úrovní. Záleží na jeho endogenních charakteristikách, které se samy o sobě nevyvíjejí nezávisle, na vazbách na jednotky stejného řádu, ale i na vlivech řádovostně vyšších jednotek, které podmiňují nerovný typ vzájemných interakcí (blíže viz Hampl (1998)) – na propojení na úrovni státu, nadnárodních uskupení, na globálních vlivech – a na mnoha dalších faktorech. Analogicky je možné nahlížet i na vývoj sektorů, v případě, kdy rozvoj jednoho odvětví (například technologický) ovlivňuje i druhý sledovaný sektor.
Společný vývoj dvou sektorů nebo regionů byl zkoumán (ačkoli ne explicitně s ohledem na koevoluční vztahy) v některých teoriích regionálního rozvoje. Jedná se zejména o dvousektorový model (Borts a Stein, 1964), teorii exportní základny (North, 1955), teorii růstových pólů (Perroux, 1950, Boudeville, 1966), teorii nerovnoměrného vývoje (Myrdal, 1957, Hirschman, 1958) a teorii polarizovaného vývoje (Friedmann, 1966) (pro potřeby této kapitoly jsou sdruženy koncepty řazené k jiným skupinám teorií regionálního rozvoje – dvousektorový model spadá do kategorie neoklasických teorií, ostatní patří do skupiny teorií jádro a periferie, blíže k těmto teoriím viz např. Blažek, Uhlíř, 2002). Významným společným rysem z hlediska koevoluce je vzájemně ovlivňovaný vývoj, ať už dvou odvětví nebo dvou regionů. Společný předpoklad těchto teorií lze vyjádřit i tak, že dva ekonomické sektory, případně dva základní typy regionů (tj. jádro a periferie) se vzájemně ovlivňují a jejich vývoj je provázaný. Jedná se o exportní versus domácí sektor u Bortse a Steina (1964), exportní a obslužný sektor u Northa (1955), hnací a hnané odvětví u Perrouxe (1950), potažmo Boudevilla (1966), nebo, v případě regionů, o Sever versus Jih u Hirschmana (1958) či o jádro a periferie u Friedmanna (1966). S trochou nadsázky lze všechny tyto teorie vnímat jako „koevoluční teorie regionálního růstu“.
Vztah ať už dvou sektorů nebo regionů není však z pohledu těchto teorií zcela rovnocenný. Jedno z odvětví či jeden z regionů je považováno za silnější, hnací, zatímco druhý z dvojice spíše profituje ze zisku toho úspěšnějšího a do značné míry je na svém úspěšnějším protějšku závislé21. Podobná situace je potom i v teorii nerovné směny z hlediska dichotomie vyspělých a zaostalých zemí. V této souvislosti lze do určité míry spatřovat jistou analogii v přírodní realitě z pohledu ekologických vztahů, byť je ze strany těchto teorií pouze implicitní, protože žádný z autorů ji explicitně nezmiňuje. Tato práce se však bude zabývat hlavními vybranými koevolučními vztahy na obecné úrovni, aniž by se detailněji věnovala jejich konkrétním formám. Cílem je zaměřit se na některé méně evidentní charakteristické rysy koevoluce a na teoretické zázemí pro dále uvedené aplikace konceptů spojených s koevolucí. Ačkoli na tomto místě odkazujeme na koevoluci, představují tyto charakteristiky spíše volnou inspiraci tímto biologickým konceptem, vedenou snahou o nalezení argumentů pro alternativní uchopení problematiky vzájemných vazeb těchto regionů, resp. sektorů. Z tohoto důvodu se také následující aplikace opírají především o úroveň metafory, byť lze nalézt i rysy analogie.
Ekonomické sektory / regiony zkoumané v těchto teoriích zůstávají integrovány (ve smyslu pokračujících vzájemných vazeb) a zachovávají si tak společnou evoluční historii, ačkoli by teoreticky bylo možné jejich oddělení a relativně samostatný vývoj. Periferie by mohly opustit jádra, když se domnívají, že jsou vykořisťovány, jádra by se mohla zbavit zaostalých regionů, čímž by na jejich nižší výkonnost přestala doplácet. Přesto tomu tak ve většině případů není, interakce jsou nejen udržovány, ale často je dokonce vývojovým trendem jejich prohloubení, a intenzivnější provázanost a s tím související specializace je pak prezentována jako jedno z možných řešení existujících nerovností.
Důvody lze snad alespoň částečně spatřovat ve zdůraznění několika aspektů koevolučního vztahu, které částečně vyplývají z biologického pojetí koevoluce. Tak jako v biologii jsou tyto vztahy charakteristické jednak provázaným vývojem a jednak svojí komplexitou. Na druhou stranu je alespoň v tomto specifickém případě (v případě zaostalých a rozvinutých regionů) přinejmenším do určité míry důležitý prospěch nikoli jen jednoho z partnerů, ale celého souboru těchto jednotek, tj. státu, případně vyššího uskupení. Lze totiž předpokládat, že prospěch takto chápaného celku díky v sociální realitě více uplatněné solidaritě zlepší pozici i u méně výkonných regionů (koevoluční vztahy však obecně tyto podmínky neimplikují). Za další důvody společné existence plynoucí z koevolučního vztahu lze považovat vzájemnou potřebu či, lépe řečeno, užitečnost provázané existence a potenciál pro budoucí rozvoj, např. díky rozvinuté specializaci.
Solidarita není výlučným znakem socioekonomické reality, protože i v přírodě najdeme podobný způsob chování – tzv. altruistické22. Nicméně existence států, integračních uskupení vyššího řádu, jako je například Evropská unie nebo NATO, ale i způsob financování veřejného sektoru, včetně místní a regionální samosprávy, to vše je právě na solidaritě do značné míry založeno. Tento jev dokonce pravděpodobně v sociální realitě částečně omezuje jeden ze základních mechanismů evoluce, a to výběr – slabší je totiž přinejmenším částečně podporován a ne eliminován tak, jako se tomu děje v přírodě 23 (podrobněji k výběru viz kapitola I.3.3).
I když je skutečným tahounem ta silnější část z každé skupiny, lze se domnívat, že jejich vzájemná koexistence není založena pouze na solidaritě, ale že i ta slabší část má nejspíš svůj význam. Proto je patrně možné identifikovat jako druhý významný aspekt, který udržuje oba protipóly pohromadě, vzájemnou potřebu. Ať už je to rozsáhlejší trh nebo obslužné funkce pro exportní sektor či domácí sektor, lokalizované právě v méně vyspělém regionu, i zaostalejší region či pouze doplňkové odvětví není pravděpodobně zcela bezvýznamné pro to silnější. A naopak se dá předpokládat, že pokud se celku daří lépe, slabší region si také polepší – má naději na zvýšení příjmů, na vyšší koupěschopnost obyvatel státu, což může zpětně zvednout poptávku i po jeho produktech (Hirschman, 1958).
Periferní regiony mohou skýtat oproti jádrovým regionům v případě krize ještě jinou výhodu, a to v souvislosti s dynamicky se měnícím prostředím, na které nemusí být do té doby jádrové regiony vždy schopny reagovat. Jejich přílišná specializace totiž může vést ke zkostnatění některých institucí (v širším významu) a následnému zaostání za dalším vývojem. Navzdory tomu, že nedostatečně rozvinutá infrastruktura, charakteristická pro periferní regiony, může působit jisté potíže z hlediska jejich rozvojového potenciálu, v okamžiku, kdy by se stávající struktura v jádrovém regionu ukázala být již nepotřebnou, může to pro ně naopak znamenat určitou příležitost pro rozvoj. Vystavět něco úplně nového „na zelné louce“ bývá totiž v některých případech považováno za snazší než transformovat existující struktury (Henry, Pinch, 2001). Ještě obtížnější to může být u „měkkých struktur“, jako jsou sociální nebo behaviorální charakteristiky. Pokud byli obyvatelé regionu zvyklí na vysoké příjmy, může pro ně být důsledek převratné změny spojené s nezájmem o dosavadní hnací odvětví mnohem těžší, může to vyvolat zatrpklost a nechuť pokusit se adaptovat se na změněné klima (podrobněji viz sociální a behaviorální bariéry kapitola I.3.4).
Periferní region / doplňkové odvětví také může za jistých okolností představovat jistý rozvojový potenciál. Jak historie ukazuje, preference pro jednotlivé sektory nejsou až tak stálé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Proto se v období krize z hnacího nebo exportního odvětví, mohou stát sektory, které úzce specializovanému regionu způsobují nemalé problémy (např. oblasti zaměřené na těžký průmysl). Alespoň do překonání krize proto mohou ta zdánlivě slabší odvětví působit přinejmenším v omezené míře jednak jako polštář tlumící nejhorší dopady na celou oblast, ale také jako „líheň“ nového potenciálního hnacího odvětví. Jak totiž ukázaly výsledky empirických studií, kdy na základě Perrouxovy a Boudevillovy teorie byla lokalizace hnacího odvětví do problémového regionu chápána jako klíč k řešení regionálních problémů, pro úspěšnou aplikaci této strategie by bylo nutné změnit také celkové socioekonomické prostředí regionu (Blažek, Uhlíř, 2002). Zdá se, že by úspěšný začátek nového sektoru mohla stimulovat rozmanitost struktur, která vyplyne z koevoluce obou sektorů / regionů. Je možné se navíc domnívat, že alespoň v některých případech hnací odvětví sloužilo původně jako doplňkový sektor, jak ilustruje příklad průmyslové evoluce v regionu Rhône-Alpes.
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat z INSEE, INSEE-ISH24.
Sektory, které byly v regionu Rhône-Alpes původně pouze slabě zastoupené a které sloužily jako doplňkové pro hlavní hnací odvětví, postupně nabývaly na významu a v současnosti jsou pro ekonomiku regionu mnohem důležitější. V podstatě se proměnily v nová hnací odvětví. Navíc je možné se domnívat, že vysoká úroveň těchto doplňkových odvětví přispěla k silné pozici regionu v textilním průmyslu, protože vyspělost návazných oborů je vnímána jako jeden z klíčových faktorů úrovně konkurenceschopnosti (Porter, 1990, In: Blažek, Uhlíř, 2002). To je v zásadě argument podporující jakousi „uvážlivou specializaci“, která by napomáhala udržovat či stimulovat jistou míru diverzity, která v případě změny prostředí (z dlouhodobého hlediska je tato změna nevyhnutelná) může zajistit návaznost a posléze v určitých případech i podnítit nový zdroj specializace. Tímto způsobem lze interpretovat i tzv. „related variety“ (Frenken a kol., 2004) viz výše.