I.3.2.3.1 Biologické východisko konceptu

Koncept „závody ve zbrojení“ je v sociálních vědách poměrně často používán, v minulosti především v souvislosti se studenou válkou, což inspirovalo i biologii. Současný význam tohoto konceptu je však již širší a tento termín obecně označuje proces, který nesměřuje k nějakému přesně stanovenému cíli, ale jehož účelem je především být lepší než konkurent. Evoluce obou stran tak postupuje po etapách, vždy v reakci na pokrok nepřítele. Z hlediska evoluční biologie se tento koncept uplatňuje obecně na třech úrovních: mezi predátory a kořistí, mezi parazity a hostiteli a při strategiích mezi samci a samicemi při pohlavním rozmnožování.

Dawkins (2002) rozlišuje podle motivací zúčastněných aktérů závody ve zbrojení symetrické a asymetrické. Při symetrických závodech ve zbrojení všichni konkurenti usilují o stejnou věc. Představíme-li si stromy v lese, pak každý jednotlivý strom bojuje o přístup ke světlu, a snaží se být vyšší než jeho konkurenti. Oproti tomu v asymetrických závodech jde každému o něco jiného a vítězství jednoho znamená automaticky prohru pro druhého. Ale vítězství či prohra mohou být pro každého z účastníků jinak důležité. Predátor se snaží chytit kořist, ale pokud se mu to nepodaří, je poměrně pravděpodobné, že uloví později něco jiného. Na druhou stranu kořist snažící se uprchnout před dravcem si je vědoma toho, že pokud mu tentokrát neuteče, už se nikdy žádné příště konat nebude. Někdy se proto tento princip nestejného významu pro obě strany při asymetrických závodech ve zbrojení shrnuje do zkratky večeře (tj. význam, který má daná situace pro predátora) nebo život (tj. význam, který má daná situace pro kořist) (Dawkins, 2002, Flegr, 2005).

Kam takové závody vedou? Všechny stromy budou vysoké a výsledek je pak úplně stejný, jako kdyby mezi sebou vůbec nezačaly soutěžit. Podobně kořist i dravec stále zlepšují svoji strategii. Oba nakonec běží rychleji než na počátku, což ve výsledku nevede ke zlepšení životních podmínek ani jednoho z nich. Všichni zúčastnění se budou vyvíjet žádoucím směrem, ale vlastně na tom nikdo nebude lépe. Budou na tom v podstatě stejně, jako kdyby zůstali o několik rychlostních nebo výškových stupňů pozadu. Jinými slovy efektivita z hlediska výsledku a původního cíle je vlastně nulová. Stromům je v podstatě jedno, jestli dorostou do výšky jednoho nebo deseti metrů, protože jim jde pouze o to být vyšší než jejich konkurenti. A podobně gazele nezáleží na tom, jakou rychlost vyvine. Musí jen být rychlejší než gepard (či vlastně stačí být rychlejší než ostatní gazely).

Tuto myšlenku o relativitě pokroku v biologii vystihuje tzv. koncept červené královny. Na počátku této myšlenky byl americký paleontolog Leigh Van Valen, který zjistil, že pravděpodobnost vymření druhu není závislá na délce jeho předchozí existence. O tom, zda druh vymře nebo ne, rozhoduje především náhoda, z čehož můžeme odvodit, že evoluce není adaptivní a že selekční tlaky nikdy nepoleví. Název tohoto konceptu je odvozen z knihy Lewise Carolla Alenka v kraji za zrcadlem. Alenka se v jedné pasáži setkává s postavou šachové královny (v anglosaských zemích je jedna sada figurek červená), která musí neustále běžet. Vysvětluje to tím, že celý kraj kolem ní se nepřetržitě pohybuje, a proto pokud chce zůstat alespoň na stejném místě, nesmí se vůbec zastavit (Ridley, 1999).

Podobné je to s evolucí. Druhy se vyvíjejí v odpovědi na změny prostředí, které se ale nepřestává proměňovat. Z tohoto pohledu tedy evoluce není rozhodně progresivní. V podstatě neusiluje o to, aby bylo organismům lépe. Její hlavní zájem je, aby jim nebylo hůř. Jak už bylo zmíněno v kapitole věnované adaptaci, každá změna představuje pro druh adaptovaný na určité prostředí změnu k horšímu, protože neguje jejich výhody, jichž dříve dosáhly předchozí adaptací. Účelem je reagovat na okamžitý stav, bez ohledu na to, zda a jak může být nově nabytá změna užitečná do budoucna.