I.3.4.2.2 Socioekonomické bariéry – socioekonomické „RIM“

Šíření informací nebo inovací vyžaduje, aby si struktura, která předává, a ta, která přijímá, byly alespoň do určité míry podobné, protože jinak se přenos nemůže uskutečnit (Magnusson, Ottosson, 1997). Obě struktury musí být vzájemně kompatibilní. Přenos informací v regionu a s tím spojená mimo jiné i schopnost učit se a inovovat je ovlivněna existencí sítí kontaktů mezi relevantními aktéry (Blažek, Uhlíř, 2002), ale současně i kvalitou a obsahem těchto kontaktů, a to včetně důvěry mezi těmito aktéry (v souladu s Granovetterovou představou o významu důvěry pro většinu ekonomických transakcí (Blažek, Uhlíř, 2002)). Pouze existence sítí kontaktů tedy nestačí k úspěchu daného regionu (Blažek, Uhlíř, 2002). Pro generování a přenos inovací pak nestačí pouze propojení na lokální nebo regionální úrovni, jakkoli může být kvalitní, na významu nabývá také globální konektivita, tj. propojení se vzdálenými relevantními sítěmi (viz Cooke a kol., 2006). Principem šíření nebo zastavení šíření je v podstatě kompatibilita nebo nekompatibilita daného jevu se strukturou, kam má být implantován (viz kapitola také I.3.3.2 Kompatibilita s prostředím). Pokud je přenos zastaven, případně ani nedojde ani k iniciaci přenosu, znamená to, že zde buď tyto sítě chybí nebo existovala nějaká objektivní překážka, která jej přerušila. Tyto bariéry šíření nebo rozvoje, které se vyvinuly v důsledku předchozího dlouhodobého vývoje jiného jevu, lze chápat jako „socioekonomické RIM“. Vznikly původně podobně jako v případě speciace druhů jako postupná adaptace na určitý jev. Zvolená trajektorie pak byla dále posilována a vlastně i chráněna.

Podobnou myšlenku lze nalézt u Checklanda (1976), který analyzoval vývoj loďařského průmyslu ve Skotsku a pokusil se zde aplikovat koncept tzv. upas tree effect. Legendy o tomto stromu velmi barvitě líčily, jak nebezpečný byl tento strom pro své okolí, protože jím vylučovaný jed zahubil veškerou vegetaci v okruhu několika metrů a dokonce i zvířata, která se k němu přiblížila. Skutečnost je poněkud méně hrůzostrašná. Jeho latexové mléko je skutečně jedovaté, sloužilo ostatně k výrobě otrávených šípů, nicméně nepustošilo faunu, ani flóru ve svém okolí.

Checkland se domnívá, že loďařský průmysl ve Skotsku působil podobně zhoubně jako upas tree v legendách, protože nedovolil rozvoj žádnému dalšímu průmyslu a vyvolal silnou strukturální krizi v regionu. Lze to interpretovat i tak, že region specializovaný na loďařský průmysl byl silně locked-in. Bylo zde vytvořeno mnoho struktur, které původně posilovaly pozici tohoto průmyslu, avšak tyto procesem path dependence vybudované struktury začaly později představovat bariéry pro jiný typ průmyslu, o jehož lokalizaci se v daném regionu uvažovalo.

Socioekonomické RIM tak v podstatě s menší mírou determinismu představují jistou analogii konceptu upas tree, protože se pokoušejí vysvětlit, jaké překážky vůči inovacím mohou vznikat v průběhu dlouhodobého vývoje určitého průmyslu, případně jiného socioekonomického jevu. Pro pokus o jejich identifikaci a klasifikaci bude využito inspirace klasifikace biologických RIM. Označení RIM – reprodukčně-izolační mechanismy – přirozeně ztrácí v socioekonomickém kontextu původní význam. Proto bude dále využíván termín socioekonomické bariéry (podrobnější dělení viz dále). Jak již bylo naznačeno výše, vzhledem ke zcela odlišnému kontextu obou konceptů aplikace samozřejmě probíhá na úrovni metafory.

Možné způsoby klasifikace socioekonomických bariér

Klasifikaci těchto bariér je možné postavit na více kritériích, pro tuto práci byla vybrána, zejména s ohledem na praktické implikace pro regionální rozvoj, čtyři základní. Prvním kritériem může být to, zda je daná bariéra snadno nebo obtížně čitelná (1). Z hlediska regionálního rozvoje hraje důležitou roli také možnost klasifikovat bariéry na základě míry prostupnosti, resp. podle obtížnosti, se kterou je lze překonat (snadno versus obtížně překonatelné bariéry) (2). Nezanedbatelným aspektem je i úroveň, na které je třeba intervenovat, aby byla daná bariéra odstraněna, to znamená, zda je účelnější lokální, resp. regionální nebo národní, případně globální úroveň (3). V neposlední řadě lze bariéry třídit i tematicky (4).

1) „Čitelnost“ socioekonomických bariér – preyzgotické a postzygotické RIM

Rozdíly mezi prezygotickými a postzygotickými RIM spočívají mimo jiné v množství energie investované do neúspěšného pokusu o rozmnožování (Rosypal a kol., 2003). V podstatě se jedná o to, kolik energie bylo promarněno v případě neúspěšného narušení mezidruhových bariér. Z hlediska prezygotických RIM není tato ztráta až tak vážná, protože nedojde k vývoji zárodku, v případě postyzygotických RIM je to již nákladnější, neboť organismus ztratí značné množství energie přinejmenším na počáteční stádia vývoje neživotaschopného potomka nebo potomka, který není schopen se rozmnožovat. Pro druh jsou tak výhodnější prezygotické RIM, protože jej chrání poměrně efektivně a s nižším energetickým vydáním.

V socioekonomickém světě přirozeně nejde o potomstvo, ani o energii vynaloženou rodiči, kteří nerespektovali „zákaz“ mezidruhového křížení. Jde o to, jak výrazně, případně neproniknutelně působí struktura vytvořená na základě procesu path dependence pro alternativní struktury. V některých případech bude již na první pohled zřejmé, že je zbytečné vynakládat prostředky na pokus o implantaci konkurenční technologie nebo nového průmyslu do daného regionu, protože stávající technologie či specializace regionu jsou natolik silné, že by stejně neumožnily jejich prosperitu. V tomto případě tedy fungují „prezygotické“ socioekonomické bariéry, ve smyslu neuskutečněného přímého kontaktu obou struktur, které je možné označit jako „snadno čitelné bariéry“. Lze předpokládat, že společným znakem této kategorie je to, že jsou relativně snadno definovatelné či formalizované.

Některé bariéry však nejsou tak snadno uchopitelné a čitelné a alternativní struktury se mohou pokusit narušit etablované uspořádání – například zahraniční investor se pokusí proniknout do regionu, který se až později ukáže být naprosto nevhodný pro jeho záměry. Jsou aktivovány „postzygotické“ neboli „obtížně čitelné socioekonomické bariéry“. Tato zmařená investice přináší vyšší náklady, než kdyby daný investor již z externího monitoringu situace poznal, zda je region pro jeho plány vhodný. Na druhou stranu reakce investora, který jako první vstupuje na tento dosud „nečitelný“ trh, usnadňuje čitelnost tohoto prostředí pro další investory. Tím, zda zůstane v regionu či zda se stáhne, totiž poskytuje velmi cennou informaci pro ty, kteří s lokalizací ještě váhají. To v podstatě koresponduje s Arturovou představou prostorového vyjádření procesu path dependence (Arthur, 1989), že společnost si vybírá region, kde již sídlí jiné firmy, kvůli rostoucím výnosům spojeným s koexistencí v jednom regionu. Svou roli však patrně může hrát i nižší riziko výskytu překážek bránících úspěšnému rozvoji, resp. jejich prověření předchozími firmami.

2) Překonatelnost bariér

Jednotlivé socioekonomické bariéry brání dalšímu rozvoji v různé intenzitě. Lze je tedy klasifikovat podle míry prostupnosti na snadno překonatelné a obtížně překonatelné bariéry. Tato překonatelnost se však liší případ od případu, výrazně se projevují specifika regionu nebo státu. Je možné předpokládat, že podobně jako u klasifikace bariér podle jejich „čitelnosti“, i překonatelnost je snazší u bariér, které lze přesněji definovat nebo formalizovat. Snáze překonatelné jsou proto patrně bariéry např. technologicko-mechanické. Jejich překonání by přirozeně vyžadovalo značnou dávku investic, ale bylo by to proveditelné. Mnohem obtížněji překonatelné jsou však kulturní tradice, existence nebo neexistence sítí kontaktů, rutiny v chování nebo schopnost učit se, které jsou současně i hůře uchopitelné. Právě tyto charakteristiky jsou však považovány za velmi podstatné pro pochopení regionálních rozdílů v souvislosti se schopností inovovat a vyvíjet se (Blažek, Uhlíř, 2002).

3) Řádovostí úroveň vhodné intervence pro překonání bariér

Z hlediska praktických implikací pro regionální rozvoj je přirozeně neméně důležité to, na jaké řádovostní úrovni je vhodné realizovat intervence pro překlenutí identifikovaných bariér. Danou překážku může být účelnější řešit na lokální nebo regionální úrovni nebo může být naopak záležitostí systémovou. Pak ji lze na regionální úrovni pouze zmírnit, nikoli zcela odstranit. Naopak z národní úrovně lze přijmout systémová opatření, ale klíčová nakonec může být aktivita regionů. Rozhodující vliv v některých případech může mít také úroveň nadnárodní nebo globální – to byl v podstatě pohled neomarxistických teorií regionálního rozvoje, protože těžiště problému meziregionálních nerovností tyto teorie spatřovaly v kapitalistickém uspořádání (Blažek, Uhlíř, 2002). Nadnárodní úroveň může mít z hlediska regionálního rozvoje významný vliv také například v souvislosti se snahou začlenit se do nadnárodních uskupení – například přijetí acquis communautaire, nebo například při snaze o řešení „závodů ve zbrojení“ pobídek pro zahraničních investice (viz kapitola I.3.2.3). Této úrovni bude však v následující klasifikaci věnována pouze omezená pozornost, protože většina příkladů vychází právě z lokální, regionální, popřípadě národní úrovně. Nadnárodní, případně globální úroveň je pouze zmíněna v textu a není explicitní součástí dále vymezené klasifikační matice.

4) Tematická klasifikace socioekonomických bariér

Následující kategorie byly identifikovány na základě analýzy vybraných případových studií zaměřených na koncepty path dependence a lock-in a s využitím rámcové inspirace konceptu RIM. Je třeba předeslat, že tuto klasifikaci nelze považovat za vyčerpávající, protože odráží pouze nejčastější typy bariér, které se objevily v poměrně rozsáhlé, nikoli však kompletní sadě těchto případových studií.

Vždy je uvedeno teoretické východisko, konkrétní příklady a součástí každé kategorie je i pokus o zařazení podle výše nastíněných kritérií, tj. podle vnější „čitelnosti“, podle míry překonatelnosti těchto bariér a řádovostní úrovně vhodných intervencí. Tuto klasifikaci je třeba brát pouze jako indikativní, protože tyto aspekty jsou patrně pro každý případ zcela specifické a jen obtížně zobecnitelné. Zatímco v některých regionech mohou být institucionální bariéry poměrně snadno překonatelnou překážkou, v jiných budou představovat skutečnou příčinu strukturální krize. Budou vymezeny a diskutovány tyto typy bariér:

1. Prostorové bariéry a fyzicko-geografické podmínky,
2. Technologicko-mechanické bariéry,
3. Institucionální a politické bariéry,
4. Sociální bariéry.

1. Prostorové bariéry a fyzicko-geografické podmínky

Tento typ bariér je inspirovaný ekologickými RIM, pro které je klíčové prostorové a časové oddělení (viz výše). Je třeba předeslat, že prostorové bariéry a fyzicko-geografické podmínky obecně jako jediné neodpovídají zcela definici o bariérách vytvořených dlouhodobým kumulativním vývojem. Jedná se spíše o překážky, které existovaly od samého počátku a které podmínily samostatný, a tím i specifický vývoj. V socioekonomické realitě měly tyto překážky nepochybně vyšší platnost a větší význam v minulosti než dnes, protože pro současnou společnost pojetí vzdálenosti, ale v mnoha případech i význam vybavenosti přírodními zdroji či přítomnost specifických fyzicko-geografických podmínek do značné míry zrelativizovalo.

V minulosti měla velký vliv zejména geografická vzdálenost (ve smyslu horizontální geografické vzdálenosti), kdy některé inovace zůstaly po mnoho století pouze v oblasti svého vzniku a nešířily se dál kvůli omezené mobilitě. Dnes je však šíření inovací díky výkonné dopravě a intenzivní komunikaci mnohem rychlejší. Pokud přenos papíru z Číny do Evropy trval celých 12 století, rozšíření mobilních telefonů prakticky po celém světě se pohybovalo již v řádu let.

V současnosti jsou nejspíš mnohem podstatnější bariéry vytvořené mezi různými hierarchickými úrovněmi – ve smyslu bariér mezi světovými inovačními centry a periferiemi (ve smyslu vertikální geografické vzdálenosti) a také ve smyslu překážek mezi ekonomickými vrstvami. To souvisí i s „vyspělostní“ vzdáleností, což ale bude diskutováno dále v souvislosti s jinými typy bariér.

2. Technologicko-mechanické bariéry

Pro technologicko-mechanické bariéry byla rovněž částečně využita inspirace z evolučně-biologických RIM, konkrétně z mechanických. V sociální realitě lze tímto způsobem chápat taková omezení, kvůli kterým je v zájmu šíření určité inovace nutné přizpůsobit tuto inovaci stávající struktuře daného jevu v regionu, kam je zamýšlena implantovat, nebo existující strukturu tohoto jevu upravit podle příchozí inovace, a to z technologicko-mechanického hlediska. Může se jednat o tak běžné překážky, jako je jiný tvar zásuvek v různých státech světa, odlišný rozchod kolejí na Pyrenejském poloostrově a v Evropě, nemožnost šíření počítačů a počítačové gramotnosti v zemích, kde se nelze spolehnout na pravidelné dodávky dostatečného množství elektřiny apod.

Tento poslední případ ilustruje situace regionu Kerala v Indii. Indická vláda propagovala tuto oblast jako vhodné místo pro investice do chemického průmyslu, přičemž jedním z hlavních argumentů této kampaně byl nadbytek levné elektrické energie. Skutečnost je však taková, že místní vodní elektrárny nedostačují poptávce průmyslových producentů a dochází k častým výpadkům. To může být podle Thomase (2005) i jednou z příčin přetrvávající průmyslové zaostalosti tohoto regionu.

3. Institucionální a politické bariéry

Instituce je třeba podle Davida (1994) chápat jako jeden z hlavních „nositelů“ path dependence. Na skutečnost, že institucionální změna je stejně jako technologická změna path dependent, poukázal také North, který byl mimo jiné přesvědčen, že existuje hluboký vztah mezi historickým vývojem a vývojem institucí (North, 1991, In: Rizzello, 1997). Instituce jsou tedy velmi důležitým faktorem podporujícím proces path dependence. Proto také mohou sekundárně působit i jako velmi výrazná bariéra dalšímu rozvoji. A to jak z hlediska institucí ve smyslu organizací, tak z hlediska formálních (instituce zákonné podoby) nebo neformálních institucí (zvyky, rutiny, obyčeje) (klasifikace podle Mlčocha, 1996). Existence mnoha formálních institucí, ale i institucí ve smyslu organizací úzce souvisí i s politickým rozhodnutím, nicméně jako politická bariéra může působit i politický režim státu či jen politické zaměření regionální samosprávy.

Instituce ve významu různých organizací (vzniklých procesem path dependence) mohou představovat pro rozvoj daného regionu v mnoha případech důležitou rozvojovou složku, podpůrnou pro místní průmyslovou produkci nebo pro jiný systém. Nepatří mezi ty nejrigidnější bariéry, jejich změna může být docela dobře proveditelná. Přirozeně však s ohledem na to, aby proběhla skutečná modifikace celé instituce, její funkce, vztahů, nejen jejího názvu či proklamované role. To už může být obtížnější, navíc zde mohou hrát rozhodující úlohu i další, obtížněji změnitelné aspekty.

Jako dobrý příklad toho, jak lze pozměnit institucionální vybavení regionu při změně specializace, poslouží region Franche-Comté. Besançon, regionální středisko, bylo po dvě staletí považováno za hlavní město hodinářství, které se tam rozšířilo ze Švýcarska. Jednalo se tedy o dlouhodobou specializaci, která byla navíc podporována mnoha specifickými institucemi. V období 1965-1975 se ale objevily problémy související s levnou produkcí v Asii i novými technologiemi (Bergeon-Carel, 2003).

V 80. letech byla uvnitř regionu iniciována změna, která vedla k modifikaci regionální specializace z velmi úzce zaměřeného hodinářství na rozsáhleji orientovanou mikromechaniku. Souvisela s tím i transformace institucí. Od roku 1977 se namísto: Société Chronométrique de France objevuje La Société Chronométrique et microtechnique de France, analogickyse Chambre française de l‘Horlogerie (Francouzská hodinářská komora – vl. překlad) přeměnila na Chambre française de l’Horlogerie et Microtechnique nebo vznikl Institut des Microtechniques. Podle Bergeon-Carelové (2003) tato modifikace funguje a podařilo se zajistit i vztahy mezi jednotlivými aktéry. Lze zcela oprávněně namítnout, že to nelze považovat za úplně klasický případ takové modifikace, protože přechod z hodinářství na mikromechaniku nevyžadoval tak výrazné změny vzhledem k tomu, že se jedná o příbuzné obory (mikromechanika byla rozšířena mimo jiné o optiku, elektroniku). Změna se však přeci jen uskutečnila, a je to tedy úspěšný případ, který naznačuje, že při vnitřním odhodlání regionu nemusí být instituce ve smyslu organizací tak nepřekonatelnou bariérou.

Mnohem méně flexibilní jsou však neformální instituce, tj. různé normy, praktiky, zvyky, rutiny, apod., a jejich změna vyžaduje mnohem více času. Tato bariéra tak může působit poměrně dlouho a v některých případech se může stát, že se ji vůbec nepodaří překonat. Často se to projevuje v kontrastu s formálními normami, ve smyslu zákonů, ústavy (např. tolerance k porušování předpisů). Psané normy jsou snáze měnitelné než normy nepsané i z toho důvodu, že jsou většinou spojeny s jistými restriktivními opatřeními, která jejich dodržování vymáhají. Restriktivní opatření, plynoucí z politického rozhodnutí, byla například jednou z nejsilnějších překážek šíření technologie chovu bource morušového a zpracování hedvábí. Trvalo mnoho století, než se podařilo rozšířit do Evropy toto čínské tajemství. Podle Gontierové hrozilo komukoli, kdo by jej vyzradil, trest smrti, což zapříčinilo, že se do Evropy dostalo až kolem 6. století. Tehdy se podařilo dvěma mnichům přenést několik vajíček bource morušového v bambusové holi a podělili se s Evropany i o informace související s jeho chovem a zpracováním hedvábí (Gontier, 1979).

Setrvačnost některých neformálních institucí ve srovnání s těmi formálními ilustruje Meyer-Stamer (1998) na případu obtíží při změně některých rutin při přechodu tzv. import-substituting industrialization k otevřené ekonomice ve třech průmyslových klastrech v regionu Santa Catarina v Brazílii. Původní nekooperativní kultura mezi jednotlivými vzájemně obchodujícími subjekty vedla k tomu, že průmyslové podniky namísto jedné konkrétní specializace udržovaly celou škálu aktivit. To znamená, že ještě v 80. letech například elektromechanická firma provozovala i vlastní lesní plantáže, které jí sloužily na výrobu dřevěných beden, jiné firmy zase samy vzdělávaly své budoucí zaměstnance. Ještě rigidnější než podnikatelská komunita byl politicko-administrativní systém, ačkoli u podnikatelů se podařilo jen poměrně malému počtu firem (hlavně v keramickém a textilním průmyslu) přejít ke kooperativním obchodním vztahům, které by nahradily dosavadní kulturu (Meyer-Stamer, 1998). Přechod k otevřené ekonomice vyvolaný změnou některých zákonů proběhl poměrně snadno, nicméně změny vztahů, resp. místní kultury se podařilo realizovat až se značným zpožděním.

Zatímco některé z dříve diskutovaných typů překážek na významu spíše ztrácejí nebo je jejich význam modifikován (prostorové bariéry), u politických a institucionálních bariér to neplatí nebo přinejmenším v takové míře. V Evropě mají velmi silný význam politická rozhodnutí pocházející ze strany Evropské unie (např. z hlediska společné zemědělské politiky). Ta modifikují mnoho faktorů na úrovni nejen jednotlivých členských zemí, ale i států, které usilují o vstup, protože je vyžadován soulad legislativy těchto zemí s acquis communautaire. Jako přímý a konkrétní příklad, kdy Evropská unie vytvořila faktickou bariéru šíření, respektive rozvoji určité technologie, může sloužit již zmiňovaný vývoj nukleárních reaktorů. Organizace EURATOM, která vznikla v roce 1958 a později se stala jedním ze základních stavebních kamenů budoucí Evropské unie, totiž usilovala o unifikaci jaderného programu členských států. Navzdory tomu, že do té doby byly v Evropě upřednostňovány grafitové reaktory (zejména se vývoji grafitového reaktoru věnovala Francie), EURATOM rozhodl o posílení kooperace s USA, kde naopak převládal lehkovodní reaktor. Podle Cowana (1990) byla grafitová technologie nejspíš lepší, nicméně politická dohoda EURATOM a USA zabránila jejímu dalšímu rozvoji.

4. Sociální bariéry

Sociální bariéry zahrnují poměrně široké spektrum bariér – především behaviorální, psychologické, etické, estetické, náboženské nebo kulturní, týkají se i sociálního smýšlení obyvatel, ale i vzdělanosti či ještě spíš vzdělávatelnosti populace. Také sociální bariéry byly inspirovány biologickou kategorií, a to etologickými RIM.

Ačkoli díky neustále rostoucí informovanosti, obrovským možnostem cestování a také migrace mohou být behaviorální omezení postupně zeslabována, jsou stále faktorem, který reálně ovlivňuje nejen úspěšnost šíření inovací, ale i lokalizace firem do oblastí s výrazně jinými kulturními podmínkami. O respektování kulturních zvyklostí a specifického vkusu vědí určitě své nadnárodní firmy, které nabízejí své produkty po celém světě. Pokud nejde přímo o odlišení daného produktu, nepochybně je třeba odlišně směřovat reklamu, která má jejich výrobek propagovat, možná volí jiné proporce barev, jiný design nebo název výrobku, jinou strategii prodeje. Za příklad ne zcela vhodného názvu v určitých oblastech může posloužit operační systém Windows Vista. V lotyštině znamená „vista“ slepice, což se nezdá být právě marketingově vhodné označení nového produktu. Ovšem přirozeně u firmy, která vyrábí software pro celý svět, nelze čekat, že změní název produktu na základě nevelkého trhu v Lotyšsku. Případnou novou volbu názvu už by ale pravděpodobně zvažovala spíše v situaci, kdy by bylo označení daného produktu nevhodné z hlediska zákazníka s potenciálně vyšším objemem prodeje. Obtíže globálních reklamních kampaní způsobené různými faktory, například heterogenitou cílových skupin u téhož nabízeného předmětu, odlišným životním cyklem značky v různých zemích (někde se může jednat o vybudování image, jinde o posílení věrosti zákazníků), sociálními nebo kulturními překážkami, rozdíly lokálních trhů atd. zapřičiňují, že jsou ve skutečnosti podle Laurenta a Macéové (2004) poměrně vzácné (byť uvádějí i příklady úspěšných globálních kampaní).

Aby mohly firmy proniknout na nový trh, musí znát jeho specifika. Pokud nebudou respektována, je možné, že k transferu požadovaným způsobem nedojde, protože bude aktivována některá z behaviorálních bariér. Jako příklad tohoto typu bariér z hlediska šíření inovací lze uvést také rozdíly způsobené náboženskými nařízeními. Pokud islám zakazuje zobrazovaní osob, je evidentní, že tyto země nebudou právě nejsilnějším odběratelem fotoaparátů. Velmi intenzivně se to projevuje v Afghánistánu, v menší míře pak například v Pákistánu, kde je fotografování jak na veřejnosti, tak v soukromí považováno za hřích. Neznamená to, že tam nenajdeme žádný takový přístroj, jen že orientace na tento segment trhu bude této oblasti náročnější a bude vyžadovat velmi citlivý přístup. Ale i to se vyvíjí – před časem bylo v Saudské Arábii, která se také hlásí k této přísné interpretaci zákazu zobrazování živého, povoleno fotografování na veřejnosti, aby se posílil cestovní ruch (Lidové noviny, 2006).

Jednou ze silných psychologických bariér je strach. Častým případem, zejména v minulosti, mohly být obavy z inovací, které působily skutečně revolučně. Strach byl podle Cowana (1990) jeden z klíčových faktorů při konkurenčním boji mezi auty na benzin a na páru. Ve Spojených státech na začátku 20. století dosahovaly obě technologie přibližně podobných výsledků, nicméně v roce 1914 vypukla epidemie slintavky a kulhavky, trvající přibližně šest měsíců. Vzhledem k tomu, že koním, kteří doplňovali vodu v autech na páru, toto onemocnění hrozilo také, společnost považovala tento způsob pohonu za potenciálně nebezpečný. Šestiměsíční epidemie tak napomohla šíření benzinového motoru a stala se bariérou rozvoje parního motoru. Vrátíme-li se k reklamním kampaním, strach může být označen za důvod, proč je podle Laurenta a Macéové (2004) lépe se v Japonsku vyhnout akcím „4 za cenu 3“, neboť číslo 4 je vnímáno jako přinášející neštěstí.

V cestě šíření a rozvoji některých technologií, ale v některých případech i rozvoji regionů může stát i sociální klima dané oblasti. V podstatě je lze chápat jako přizpůsobivost obyvatelstva a prezentace jejich schopnosti akceptovat změny navenek.

Checkland (1976) uvádí, jak po úpadku loďařského průmyslu došlo k posílení odbojnosti obyvatelstva. Odbory měly v období prosperity tohoto průmyslu (1875-1914) velmi slabou pozici, nicméně s prohlubující se krizí se jejich síla postupně zvyšovala a také nabývala na militantnosti. Pracovní síla v Glasgow získala špatnou reputaci, protože byla zvyklá na vysoké mzdy a protože vyvolávala časté konflikty. Posilovala tam i pozice komunistické strany, mezi zaměstnanci se rozšířila filozofie, že je zcela v pořádku nenávidět své nadřízené, a tím v podstatě i celou firmu. To samozřejmě nepodpořilo již tak ztížené podmínky strukturálně postiženého regionu, obzvlášť v těžké konkurenci s jinými i lépe vybavenými a zejména lépe se prezentujícími se regiony ve Velké Británii. Vytvořily se silné sociální bariéry, které bránily dalšímu rozvoji.

Poměrně nezanedbatelným aspektem je i schopnost místního obyvatelstva se v případě potřeby sjednotit a jít za společným cílem. Tím může být například postavení se průmyslovému gigantu, který by sice do oblasti přinesl pracovní místa, ale jeho přítomnost by měla negativní dopady na životní prostředí. K tomu došlo v České republice v souvislosti s investicí mexické firmy Nemak. Ta původně plánovala vystavět továrnu na výrobu hliníkových součástí pro automobilové motory v Plzni. Tento záměr podpořili zastupitelé v Plzni, nicméně tamější obyvatelé proti stavbě protestovali a Nemak v reakci na petice od plánované lokalizace upustil. V roce 2001 se vedení Nemaku rozhodlo, že nová továrna vznikne v průmyslové zóně Havraň u Mostu (Fránek, 2005).

U regionů, pro které je typická dlouhá a intenzivní průmyslová tradice, lze předpokládat, že je prahová hodnota pro odmítnutí takové investice o něco vyšší. Na druhou stranu mohou být zase díky dlouhé průmyslové historii, a tedy dlouhé historii znečišťování životního prostředí na potenciální rizika připraveny specializované instituce, které vědí, co je třeba sledovat a jakým způsobem lze obyvatele chránit. Přirozeně s tím také souvisí legislativní zázemí dané země, vymahatelnost zákonů, korupční prostředí, celková úroveň vyspělosti země a vzdělanost obyvatelstva, a to i ve smyslu jeho uvědomění si vlastních práv, nejedná se tedy zdaleka jen o akceptování potenciálního znečišťovatele v regionu. To bývá jedním z důvodů, proč nadnárodní společnosti umisťují některé své provozy do rozvojových zemí s méně přísnými ekologickými zákony (Blažek, Uhlíř, 2002).

Přirozeně je tato militantnost obyvatel vůči průmyslovým znečišťovatelům dána i postojem lokálních aktérů. Pro Lyon je od 19. století jednou z důležitých průmyslových specializací chemický průmysl, který vyžaduje ze strany obyvatelstva značnou dávku tolerance z hlediska znečišťování životního prostředí a také bezpečnosti. Lze předpokládat, že v departmentu Rhône je obyvatelstvo tolerantnější k oběma faktorům, protože tam má tento průmysl silné kořeny. Tento dlouhodobý vývoj sice vedl současně k vyšší organizovanosti v regionu a k institucionálnímu zakotvení některých aspektů, a tím i větší síle proti hlavním znečišťovatelům (např. existence Rady pro veřejné zdraví (Conseil de salubrité du Rhône), založené v roce 1845). Existence takových institucí však neznamená, že se tyto orgány skutečně zasazovaly za čistší životní prostředí pro obyvatelstvo. V Lyonu byla situace taková, že obyvatelé sice občas protestovali proti znečištění (například petice v roce 1870), ovšem politická reprezentace pravděpodobně zastávala teorii, že se dělníci postupně přizpůsobí škodlivinám, kterým jsou vystaveni. Existovaly tedy sice kontroly a různá nařízení pro podniky už v 19. století ze strany jak policie, tak obchodní komory, nicméně všeobecným doporučením pro takové kontroly bylo neobtěžovat podniky příliš (Dufaug, 2000).

Poměrně specifickým případem v této kategorii jsou způsoby řízení ve firmách. Ty mohou při neuvážené implantaci v nevhodných podmínkách vést nikoliv k zamýšlenému zvýšení výkonnosti, ale naopak k problémům mezi zaměstnanci a managementem. To ilustruje například způsob vedení asijských společností aplikovaný i v Evropě, který ovšem v Evropě může působit v zásadě jako sociální bariéra (viz kapitola I.3.1.2).

Vzdělanostní struktura obyvatel může také znamenat bariéru rozvoje dané oblasti z hlediska šíření inovací nebo specializace. Nejedná se pouze o úroveň vzdělanosti nebo oborovou specializaci, která v ideálním případě podporuje průmyslovou specializaci regionu, ale také o zaběhnuté praktiky a způsob vzdělávání. Bariéry tak závažné jako negramotnost velké části obyvatel nebo obecně jen minimálně vzdělaná populace nejsou problém nepřekonatelný, ale dlouhodobý, řešitelný pouze systémově, tj. především na národní úrovni, a vyžadující mnoho energie a prostředků. Tyto bariéry jsou pak přirozeně velmi „nápadné“ už před příchodem potenciálního investora, ovšem souvisí i se schopností obyvatelstva aktivně reagovat na vnější podněty a vytvářet příležitosti pro rozvoj. Způsob vzdělávání a zaběhnuté praktiky ve vzdělávání jsou také poměrně obtížně modifikovatelnou bariérou, které navíc vykazují vysokou míru setrvačnosti. I při systémovém řešení na národní úrovni, které je vlastně do určité míry podmiňuje, je klíčová místní aktivita. Tyto bariéry však patří mezi obtížněji čitelné překážky, protože nemusí být navenek vůbec pozorovatelné.

V případě rekvalifikací hrají nejspíš důležitější roli bariéry behaviorální, především psychologické, než skutečná nemožnost změnit vzdělanostní strukturu. V oblastech, kde je většina populace negramotná, však nemá valný význam zabývat se informační gramotností nebo znalostmi cizích jazyků.

Pozitivním příkladem změny stávajících vzdělanostních praktik je rovněž již zmíněný region Franche-Comté. Bergeon-Carel (2003) uvádí, že impuls k výše popsané změně regionální specializace byl dán právě vzdělávacím sektorem. Z jeho podnětu pak došlo ke změně zaměření některých vzdělávacích institucí a z École d’Ingénieurs de Chronométrie et de Microméchanique byla vytvořena École Nationale Supérieur de Mécanique et de Microtéchnique. Tato modifikace se však netýkala jen terciárního vzdělávání, bylo ovlivněno i sekundární vzdělávání a původně úzce specializovaná mikromechanická základna byla rozšířena o další obory, zejména o optiku a elektroniku. V roce 1972 vznikl i z iniciativy regionu Franche-Comté i nový typ maturitní zkoušky (ve Francii existuje několik typů maturit, odlišených oborově), tzv. Baccalauréat technologique F 10 microtechnique.

Příklad zaběhnutých rigidních vzdělávacích praktik a způsobu vzdělávání lze nalézt i v České republice. Mezi bariérami růstu konkurenceschopnosti České republiky byla identifikována i nedostatečná míra spolupráce mezi klíčovými aktéry, což ovlivňuje růst ke znalostní ekonomice a inovacím (MMR, 2006, MMR, 2005). Zásadním problémem není ani tak oborová orientace vzdělávacích institucí, ale jen velmi omezená schopnost jejich propojení s podnikatelským sektorem. V ideálním případě by tato kooperace vedla k tomu, že by podnikatelé mohli do určité míry spoluovlivňovat kurikula odborných škol, což by vedlo přímo k intenzivnějšímu zapojení žáků těchto vzdělávacích institucí do praxe, a tím i jejich lepší připravenosti na vstup na pracovní trh. Tato oblast je podporována ze strukturálních fondů v programovém období 2007-2013 a díky této proklamativní snaze, včetně projektů podpořených např. ze strukturálních fondů zaměřených tímto směrem, může tato situace působit pro externí pozorovatele působit zcela uspokojivým dojmem, ačkoli skutečný dopad je nejistý.