I.3.4.2.4 Překonatelnost socioekonomických RIM – bariér dalšího rozvoje: srovnání regionů Rhône-Alpes a Skotsko

Jak bylo naznačeno výše, všechny identifikované typy bariér se vyznačují jinou mírou překonatelnosti, čitelnosti a „řešitelnosti“ na jiné řádovostí úrovni v každém regionu, v každém specifickém případě. V jakékoli analýze regionální specializace tak lze identifikovat jedinečnou kombinaci bariér.

Tato jedinečnost bude v této práci demonstrována na analýze regionální specializace Skotska a regionu Rhône-Alpes. Region Rhône-Alpes i Skotsko mají z hlediska svého vývoje určité podobné rysy. Oba regiony byly výrazně specializovány na jedno průmyslové odvětví, oba regiony byly ve své době v daném odvětví světovou špičkou a v obou regionech nakonec tento průmysl skončil, respektive přežívá v naprosto zanedbatelném měřítku ve srovnání s dřívějším obdobím rozkvětu. Zatímco však pro Skotsko znamenal konec loďařství velmi silnou strukturální krizi, v regionu Rhône-Alpes tento průmyslový sektor inicioval rozvoj jiných odvětví, která nakonec převzala štafetu a stala se hlavní regionální specializací.

Tato kapitola se pokusí s pomocí analytického rámce socioekonomických bariér analyzovat oba případy. Naznačí komplexitu těchto bariér, protože bude ukázáno, že tytéž typy bariér (podle výše uvedené klasifikace) mohou být v různých obdobích a na různých místech různě silné a různě vlivné z hlediska nové průmyslové specializace. Někde brání rozhodujícím způsobem dalšímu rozvoji, jinde je lze naopak poměrně snadno překonat. Nejprve bude velmi stručně nastíněn vývoj obou regionů, poté bude následovat analýza hlavních socioekonomických bariér v kontextu výše uvedené klasifikace a jejich srovnání z pohledu Skotska i regionu Rhône-Alpes.

Skotsko a loďařský průmysl

Na konci 19. století a na přelomu 19. a 20. století bylo Skotsko označováno jako skutečné světové centrum loďařského průmyslu. V letech 1892 až 1899 se vyrábělo 75 % světové produkce právě ve Velké Británii (Lorenz, 1991), přičemž produkce přibližně 40 firem sídlících v Glasgow převyšovala produkci Německa (Checkland, 1976). Souviselo to s výhodnou polohou regionu při ústí řeky Clyde, která zajišťovala pro loďařský průmysl nezbytné propojení s mořem. Také zde byla poměrně příznivá struktura ostatních odvětví, v Glasgow se soustřeďovala produkce železa a oceli, i když silnou pozici tu měl i textilní a chemický průmysl. Dalším pozitivem byla poměrně vzdělaná a velmi loajální pracovní síla. Tato loajalita byla založena na nepsané dohodě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a Checkland v tomto kontextu hovoří dokonce o průmyslové harmonii. Práce v loďařství byla jistá a stabilní, protože ani v nepříznivém období firmy nepropouštěly. Odbory proto měly poměrně slabou pozici (Checkland, 1976).

Problémy se však začaly objevovat s počátkem první světové války, kdy měla Velká Británie uzavřen volný přístup na světový trh. Tím postupně klesal její podíl na trhu a už jej nikdy nedobyla zpět. Pokud tedy byl ještě v roce 1900 podíl Velké Británie na světové loďařské produkci 60 %, mezi lety 1920-1929 klesl na 45 %, ve 30. letech v důsledku protekcionalistické politiky některých zemí na 30 %, v 50. letech na 15 % a v 60. letech dokonce na 5 % (Lorenz, 1991).

Příčiny lze spařovat v mnoha sférách. Jednak jsou zde globální problémy spojené s politickou situací ve světě, ale jednalo se i o inflaci, lpění na starých výrobních i manažerských metodách, rostoucí mezinárodní konkurenci, nelze opomenout nutnou, ale stále obcházenou racionalizaci produkce a restrukturalizaci, ani radikalizující se pracovní sílu a obavy ze sociálních nepokojů. Velmi významnou roli sehrál i pokrok v dopravě, zejména rozvíjející se letecké dopravě, což vedlo k nižšímu zajmu o lodní dopravu (Checkland, 1976, Lorenz, 1991).

Politická reprezentace se pokoušela do Skotska přitáhnout některé investice, jako automobilový nebo ocelářský průmysl. Navzdory dílčím úspěchům (lokalizace americké firmy Chrysler) se však nepodařilo nastartovat skutečný výraznější ekonomický růst a region se dále potýkal se strukturálními problémy (Checkland, 1976).

Rhône-Alpes a hedvábí

Zpracování hedvábí se v regionu Rhône-Alpes začíná rozvíjet již v 16. století. Hlavním úkolem bylo původně zajistit vlastní produkci tohoto luxusního zboží, jehož nákup byl velmi nákladný, a v podstatě tak konkurovat Itálii. Postupně se z pouhé imitace italského zboží vyvinul velmi inovativní a dynamický průmysl a Lyon se stal hlavním městem zpracování hedvábí. Právě v Lyonu vznikaly inovace jak po stránce umělecké – nové vzory, tak po stránce technické – nové druhy tkalcovských stavů, barviv a později i umělá vlákna.

Rozvoj průmyslu zpracovávajícího hedvábí trval několik století. Směřují-li jeho počátky do 16. století, kdy nahradil upadající obchod, od té doby je hlavní specializací Lyonu a v první polovině 19. století již představuje klíčovou průmyslovou orientaci celého regionu. V letech 1840-1845 se zabývalo zpracováním hedvábí v různých fázích více než 90 % zaměstnanců textilních firem a přibližně 80 % pracujících v průmyslu (vlastní výpočty na základě údajů z INSEE-ISH).

Ačkoli ještě v současnosti se tradice zpracování hedvábí v Lyonu udržuje, jedná se již pouze o nepatrný odlesk někdejší slávy. Zdejší produkce se zaměřuje na velmi luxusní zboží a také na restaurování tkanin na zámcích, jejichž vybavení bylo kdysi významným lyonským artiklem. Úpadek masivní produkce však začal mnohem dřív, a to zejména v důsledku vývoje módních trendů, objevu umělých vláken, ale i růstu světové konkurence. Pro srovnání s výše uvedenými čísly, už v roce 1931 poklesl podíl zaměstnanců zpracovávajících hedvábí na celkovém počtu zaměstnaných v sekundéru na 4 %, ačkoli v textilním průmyslu bylo v tu dobu zaměstnáno stále ještě 12 % ekonomicky aktivních obyvatel v regionu Rhône-Alpes³⁴ (vlastní výpočty na základě údajů z INSEE-ISH).

Role socioekonomických bariér

Následující text se pokusí načrtnout hlavní typy bariér, obecně identifikovaných v minulé kapitole, a to, které z nich a jakým způsobem byly aktivovány v případě regionů Rhône-Alpes a Skotska. Všechny se vyvinuly jako součást specializace regionu, to znamená určitého posílení původního impulzu, resp. adaptace na něj. Ve Skotsku však bránily dalšímu rozvoji, v případě regionu Rhône-Alpes jeho rozvoj jiným směrem možná pouze mírně pozdržely.

1. Prostorové bariéry a fyzicko-geografické podmínky

Tyto bariéry patrně neměly v případě Glasgow příliš významnou roli. Mírný význam lze snad přikládat pouze jisté periferní poloze z evropského pohledu, to však v případě tohoto odvětví bylo převáženo dalšími faktory.

2. Technicko-mechanické bariéry

Přirozeným důsledkem dlouhodobého vývoje těžkého průmyslu jsou technologicko-mechanické bariéry, které úzce souvisí s charakterem průmyslu. Je jednoznačné, že těžký průmysl vytvoří významnější bariéry. Loděnice představují rozsáhlé průmyslové areály, které se rozkádaly na několika hektarech. Jak bylo uvedeno výše, v regionu se vyskytovalo nějakých 30 nebo 40 firem, jejichž produkce ale v 80. letech 19. století představovala jednu třetinu vyrobené britské tonáže (Checkland, 1976). Pro nový průmysl mohou být tyto staré obrovské provozy jen obtížně využitelné, případně vyžadují vysoké investice, a představují tak často zátěž.

Oproti tomu průmysl zabývající se zpracováním hedvábí byl rozmístěný v mnoha malých provozech, kde byl největší investicí v podstatě tkalcovský stav. V období mezi lety 1840-1845 bylo zpracování hedvábí rozdrobené mezi bezmála 400 firem (vlastní výpočty na základě údajů z INSEE-ISH).

3. Institucionální a politické bariéry

V obou regionech existovalo mnoho institucí, a to jak formálních, tak neformálních. Snadněji uchopitelné jsou vzhledem k výraznému časovému odstupu zejména formální instituce, přičemž větší překážkou pro příchod nového odvětví byly tyto bariéry v Glasgow.

Poměrně silnou pozici v Glasgow zastávala tzv. Corporation of Glasgow, municipální autorita, která však byla považována za nejsilnější lokální autoritu svého druhu v celé Velké Británii v období na přelomu 19. a 20. století. Zavedla i tak restriktivní opatření jako lokální prohibici po téměř 80 let nebo pravomoc pro policii zatknout někoho jako tzv. „známého zloděje“ (Checkland, 1976). To však nelze pro budoucí investory vnímat jako bariéru, naopak to nejspíš přispělo k vyšší kvalitě života místních obyvatel. S prohlubující se strukturální krizí však docházelo k problémům s výtržnictvím a rostoucí kriminalitou (Checkland, 1976). Toto selhání formálních institucí a nastolení neformálních pravidel nejspíš jen posílilo stigma strukturálně postiženého regionu.

Nejpevnější institucionální bariérou byly již zmíněné odbory, které přispívaly k radikalizaci pracovní síly v regionu. Jejich pozice postupně sílila s rostoucími problémy.

V regionu Rhône-Alpes působila velmi rozvětvená institucionální struktura, ve smyslu různých organizací. Na toto průmyslové odvětví byla navázána celá řada různých asociací spojených s různými fázemi zpracování hedvábí. Jejich role byla poměrně silná, avšak nedošlo k vytvoření „monolitického bloku“ podobně jako v případě odborů v Glasgow a nepůsobily jako skutečná bariéra případného příchodu nového odvětví.

Politická reprezentace jak na regionální, tak na národní úrovni se snažila řešit problematickou situaci v regionu. Zejména ve Skotsku však pravděpodobně ve skutečnosti působila jako velmi výrazná bariéra. Upadající těžký průmysl ve Skotsku byl totiž dvakrát znovuvzkříšen válečnými potřebami. To znamená, že se v podstatě stále udržovala původní orientace. Politické bariéry však byly dále posilovány i v době míru. Aktivity politické reprezentace, zaměřené takřka výlučně na záchranu loďařství, jak na regionální, tak národní úrovni, vedené krátkodobou snahou vyhnout se nepokojům v radikalizovaném Glasgow a neustálé investice, které měly za cíl pozdvihnout region z úpadku, prodlužovaly agónii celé oblasti. Souviselo to i s počátky regionální politiky a welfare state. Jak píše Checkland (1976), prostředky vynaložené na záchranu loďařského průmyslu by vystačily na výstavbu zcela nové loděnice vybavené moderními technologiemi.

I průmysl v Rhône-Alpes byl ovlivněn válkami. Zde však byla naopak stimulována jiná odvětví, než textilní průmysl. Šlo např. o zbrojní průmysl, což bylo dáno i strategickými důvody, zejména geografickou polohou regionu. Druhá světová válka představovala v podstatě silný úder pro průmysl zpracovávající hedvábí – během ní a po ní totiž došlo i k velmi radikální změně módy, která již hedvábí nepřála. Naopak byla čím dál víc oblíbena umělá vlákna, pro která však infrastruktura přizpůsobená hedvábí nepředstavovala skutečnou bariéru, ale spíš preadaptaci, jak již bylo uvedeno. Také se investovalo do chemického průmyslu a strojírenství, protože tyto specializace byly ve válečném stavu důležitější a poloha regionu byla vnímána jako poměrně bezpečná. Mimořádná válečná situace tedy vedla naopak k tomu, že se posílila jiná odvětví a v tomto ohledu lze rovněž spatřovat poměrně výrazný rozdíl oproti situaci ve Skotsku.

4. Sociální bariéry

Z této velmi rozsáhlé kategorie byly velmi silné behaviorální bariéry zejména v případě Glasgow. V tomto ohledu je třeba spatřovat výrazný rozdíl mezi situací ve Skotsku a v regionu Rhône-Alpes. Z Checklandovy monografie (1976) vyplývají přinejmenším dva faktory, které mohly vůči potenciálnímu nově příchozímu průmyslu působit jako bariéry. V první řadě jde o to, že výroba lodí a lokomotiv představovala specializaci na produkty obrovských rozměrů. Pro obyvatelstvo pak změna produkce na zboží běžné spotřeby byla obtížně představitelná mimo jiné i proto, že pro ně skutečná práce byla spojena s fyzickou silou a nikoli s úkony vyžadujícími velkou preciznost.

Dalším faktorem, který v době rozkvětu těžkého průmyslu představoval velmi příznivý jev, byla obrovská sounáležitost obyvatel s regionem a s loďařským průmyslem. To byl i jeden z důvodů, proč nebyli ochotni se ve větší míře stěhovat do jiných, i poměrně blízkých oblastí, kde byly modernizované loděnice a tamější produkci se dařilo o něco lépe. Pro hrdé obyvatele Clydeside bylo příliš obtížné připustit, že jejich region v tomto ohledu ztroskotal.

Tyto bariéry byly posilovány obdobími, kdy se vracela alespoň částečně prosperita regionu – v průběhu obou světových válek a poté ještě v 50. letech. To mohlo v obyvatelích vzbuzovat falešné naděje, že ještě není konec a že se možná v dohledné době vrátí sláva jejich regionu. Už si nemuseli uvědomovat, že válečné období je značně specifické, stejně jako poválečná obnova a že se nejspíš již nastartovaná vývojová trajektorie směrem k úpadku loďařství nezmění.

Z hlediska regionu Rhône-Alpes mohla být v tomto ohledu situace poněkud odlišná. Tím poměrně důležitým faktorem je totiž nejspíš to, že region si navzdory obrovskému poklesu produkce udržel přední pozici alespoň v části tohoto odvětví – zůstal důležitým hráčem v oblasti služeb spojených s hedvábím. Jeho obyvatele tedy pravděpodobně neprovokovalo tolik, že jinde je nějak výrazně předhonili, i když konkurence byla silná. Ani se zřejmě podobně hrdým obyvatelům nenabízela možnost pracovat v tomto oboru v nějakém blízkém úspěšnějším regionu. Navíc přirozeně války nepůsobily nijak příznivě na produkci hedvábí, naopak to nejspíš urychlilo přechod k levnějším materiálům, ale současně i k jiným odvětvím.

Zdá se, že „sociální odbojnost“ hrála poměrně významnou roli pro vysvětlení toho, proč bylo Glasgow uzavřeno vůči příchodu nových investic, zatímco region Rhône-Alpes se vyvíjel dál novými směry bez větších problémů. Jak již bylo uvedeno, s rostoucími strukturálními potížemi Skotska se radikalizovala původně velmi loajální pracovní síla a Skotsko v podstatě militantní pracovní silou jen utužovalo svoji špatnou pověst mezi potenciálními investory. Snižovalo to ještě víc jeho cenu v konkurenci s méně odbojnými regiony ve Velké Británii. Tato bariéra se však zdá být do určité míry překonatelná, protože Checkland (1976) uvádí, že ve firmách se zahraničním vlastníkem, které přišly do regionu, byla militantnost pracovní síly alespoň částečně otupena. Odbory měly vzhledem k managementu, který sídlil v zahraničí, omezený vliv, což možná souvisí i s tím, že vedení nepodléhalo stejné regionální náladě jako management místních firem.

K výše popsaným sociálním bariérám souvisejícím se špatnou pověstí Skotska však přispěly ještě další faktory. Podle Checklanda (1976) se z původní „průmyslové harmonie“ vyvinula atmosféra, kdy bylo naprosto běžným jevem nenávidět vedení i samotnou firmu, docházelo k častým konfliktům a posilovala pozice komunistické strany. Na nové investice také působilo velmi nepříznivě to, že pracovní síla byla zvyklá na vysoké platy, kterých se nehodlala vzdát ani v období krize. K tomu všemu ještě nebyla ochotná se za prací stěhovat.

Pracovní síla v regionu Rhône-Alpes je sice po stránce „sociální odbojnosti“ také poměrně aktivní a v tomto ohledu se příliš neliší od zkoumaného britského regionu, nicméně důležitou roli pravděpodobně v tomto případě hraje srovnání s nejbezprostřednějšími konkurenty. Ve Francii je odbojnost obyvatel ve všech oblastech silnou a stále utužovanou tradicí a region Rhône-Alpes v tomto ohledu není ani horší, ani lepší. Navíc se tato situace příliš nemění ani v průběhu vývoje, až na některé výjimečné události, jako byly například nepokoje ve 30. letech 19. století (Laferrère, 1960).

Glasgow, podobně jako region Rhône-Alpes, se vyznačoval poměrně vzdělanou pracovní silou. V ani jednom případě se také nehovoří o tom, že by orientace vzdělání působila jako bariéra pro nově příchozí odvětví. Zejména z hlediska regionu Rhône-Alpes lze tento faktor vnímat vyloženě jako preadaptaci (vysvětleno viz výše), protože se pokračovalo s umělými vlákny, navíc znalosti spojené s barvením hedvábí podnítily rozvoj chemického průmyslu.

Ani v Glasgow pravděpodobně specializace ve vzdělání na výrobu lodí a lokomotiv nepůsobila jako skutečná bariéra, protože byla alespoň částečně využitelná i v dalších odvětvích, např. v automobilovém průmyslu. Některé firmy právě z automobilového průmyslu v regionu později investovaly.

Shrnutí

Cílem této kapitoly bylo pokusit se na příkladu vývoje dvou regionů a dvou zcela odlišných odvětví ilustrovat, jak je možné vnímat podmínky vytvořené v regionu dlouhodobou specializací. Nejedná se tedy ve všech případech jen o charakteristiky, které podporují nějaké odvětví. Některé z nich se posléze mohou vyvinout v reálné bariéry novému průmyslu. Tyto bariéry se v případě Skotska pokouší nastínit schéma č. 7. Vychází z výše uvedené klasifikace na základě míry překonatelnosti bariér, respektive toho, jak působila daná bariéra právě v případě změny specializace z loďařského průmyslu v Glasgow, a řádovostní úrovně možných intervencí. To znamená, zda by byly vhodnější intervence na národní nebo regionální úrovni.

Z hlediska Glasgow je možné se domnívat, že nejsilnější bariéry pro potenciální nová odvětví, vybudované předchozí specializací, spočívaly v několika vzájemně se posilujících se faktorech. Sociální a behaviorální bariéry souvisí s nechutí obyvatelstva opustit původní zaměření regionu, kdysi mimořádně úspěšného, a hledat novou orientaci. Prohlubující se sociální problémy také vedly k sociální radikalizaci, což mělo dva velmi vážné důsledky. Jedním z nich je zhoršení image regionu navenek. Obrázek, který si region o sobě vybuduje, je také dost vlivným faktorem s poměrně dlouhodobými účinky.

Druhým důsledkem radikalizace pracovní síly byly obavy u regionálních i národních aktérů z vážných sociálních nepokojů. Političtí aktéři na regionální i národní úrovni pak uměle, vysokými finančními injekcemi, posilovali bariéry vytvořené loďařským průmyslem. Kromě politické iniciativy, kterou lze označit za udržovací politiku, k tomu přispěla i mezinárodní politická situace, kdy mimořádné požadavky obou světových válek vedly k prodloužení agónie těžkého průmyslu v Glasgow. Právě politické bariéry lze v tomto případě vnímat v podstatě jako klíčový aspekt bránící dalšímu rozvoji Glasgow. Bránily změně a jen prodlužovaly nevyhovující stav.

Ze schématu č. 7 i z výše nastíněné analýzy mimo jiné vyplývá, že mnoho bariér by bylo možné odstranit nebo alespoň zmírnit na regionální úrovni. To znamená, že regionální aktéři mohou hrát velmi výraznou roli při řešení strukturálních krizí. Dalším zjištěním, které však v podstatě odpovídá původní představě o obtížnosti překonávat bariéry, je to, že obtížněji formalizovatelné bariéry jsou současně i obtížně překonatelné (viz zejména institucionální bariéry). Souvisí to pravděpodobně i s jejich ztíženou uchopitelností a definovatelností.

Přirozeně nelze tvrdit, že by v regionu Rhône-Alpes nevytvořila několik století trvající specializace na zpracování hedvábí podmínky, které by v nějakém ohledu mohly fungovat i jako bariéry pro jiná odvětví. Nebyly však natolik silné, že by je bylo možné považovat za skutečné bariéry dalšího rozvoje v okamžiku, kdy přišel útlum produkce spojené s hedvábím. Je možné se domnívat, že byly také zmírněny průmyslovou diverzitou, která se v regionu v průběhu 19. století postupně rozvíjela.