Příloha 1

Charakteristické rysy socioekonomické evoluce

I sociální vědy, nejen biologie začlenily pojem evoluce do svého teoretického rámce, sledují, jak se jednotlivé faktory nebo fenomény vyvíjí, zda na sobě vzájemně závisí, zda mezi nimi existují nějaké vazby. Díky tomu, že evoluční biologie zaznamenala v průběhu svého vývoje rozsáhlou debatu o jednotlivých charakteristikách biologické evoluce, je možné se o výsledky této diskuse opřít a pokusit se zformulovat vlastnosti socioekonomické evoluce na základě jejich srovnání s biologickými protějšky.

Rosypal a kol. (2003) definuje biologickou evoluci jako „proces kumulace postupných změn ve vlastnostech populací organismů založený na změnách jejich genofondu“, podle Flegra (2005) jde o „dlouhodobý, samovolně probíhající proces, v jehož průběhu vznikají [...] ze systémů neživých systémy živé, a tyto systémy se pak dále vyvíjejí a vzájemně se diverzifikují“. Při značné míře zobecnění těchto biologických definic lze shrnout, že evoluce zahrnuje takové změny, které získaly díky svému kumulativnímu charakteru určitou vývojovou trajektorii. Nejedná se tedy o pouhý soubor nezávislých změn. Vznik živých systémů a jejich další vývoj implikuje růst komplexity. Podle Spencera vede evoluce od homogenního k heterogennímu organismu, který je komplexnější (Niman, 1991). Flegr (2005) nicméně uvádí, že není jasné, do jaké míry souvisí právě komplexita s procesem biologické evoluce. Biologická evoluce nevede totiž vždy od jednoduššího ke složitějšímu, ale v některých případech postupuje i opačně. Vývoj je možné sledovat na různých úrovních právě podle míry komplexity. V biologii se obvykle hovoří o evoluci na úrovni molekul, organismů, populací a biocenóz (Rosypal a kol., 2003), pro sociální realitu lze vydělit přinejmenším jednotky jedinec, sociální systém a sociálněgeografický systém (Hampl, 1998). Přirozeně vůbec nejtěžší je postihnout vzájemné působení mezi těmito systémy.

Pro evoluci sociální reality je možné využít celé řady adjektiv. Nabízí se přinejmenším označení sociální evoluce nebo kulturní evoluce, ovšem oba tyto termíny nejsou pro potřeby této disertační práce příliš vhodné, protože implikují názvosloví užívané v biologii. Pojem sociální evoluce využívá Wilson (2000), ovšem v užším významu v souvislosti se studiem biologického základu sociálního chování, tedy sociobiologií. Sleduje vývoj společnosti, kterou chápe jako skupinu jedinců patřících ke stejnému druhu, organizovanou kooperativním způsobem. I termín kulturní evoluce se objevuje v evoluční biologii. Rosypal a kol (2003) ji chápe jako změnu kultury v populaci a tato změna probíhá negenetickou cestou. S termínem kulturní evoluce pracují také Dawkins nebo Cavalli-Sforza. Cavalli-Sforza (1996) považuje kulturu jako výsledek toho, co se naučíme od druhého, pozorováním nebo vzděláváním. Je přesvědčen, že kultura jako jediná umožňuje generační akumulaci znalostí, a to i u zvířat. Dokonce ji označuje za prostředek biologické adaptace.

Kulturní i sociální evoluce tedy implikují užší význam a výrazně se v nich projevuje biologický prvek. Vzhledem k tomu, že tato disertační práce se zaměřuje především na regionální rozvoj, tedy na disciplínu stojící na pomezí ekonomie a sociální geografie, vhodným označením se zdá být takový termín, který bude zahrnovat právě socioekonomickou složku. Z tohoto důvodu je tedy v této disertační práci užíváno označení socioekonomická evoluce.

Darwinismus versus lamarckismus

Pro socioekonomickou evoluci, podobně jako svého času pro tu biologickou, byla velice sporná otázka základního teoretického zařazení. Těmi protipóly, o kterých se diskutovalo, a mnohde tato diskuse ještě přetrvává, je lamarckistické versus darwinistické pojetí. Aby bylo možné charakterizovat socioekonomickou evoluci z tohoto úhlu pohledu, je vhodné zaměřit se nejprve na osvětlení této otázky v biologii.

Jean-Baptiste Pierre de Lamarck (1744-1829) ve své teorii, která se nyní shrnuje pod nálepku lamarckismus, stanovuje několik základních předpokladů. Tvrdí, že každý jedinec má vrozenou tendenci (besoin – potřebu) k pokroku, ke změně. Stimuly k takové změně dává prostředí, kterému se organismy aktivně přizpůsobují. Tyto změny, které organismus získá během života, jsou dědičné, to znamená, že jsou předány potomkům. To je ve zkratce stěžejní myšlenka skrývající se pod pojmem dědičnost získaných vlastností. Klíčovým přínosem Lamarcka bylo uvědomění si historického vývoje živé přírody, a to na základě zkoumání fosilií měkkýšů z Pařížské pánve (Komárek 1997). Podle téhož autora, Lamarck neuznával možnost vymírání druhů a předpokládal, že se nové druhy odvozují od těch původních, protože mají právě onu vrozenou tendenci ke změně.

Charles Darwin byl také přesvědčen o možné dědičnosti získaných vlastností a navrhl pro tento koncept teorii pangeneze (1868). Zde předpokládal, že ve všech buňkách organismu existují mikroskopické zárodky vlastností (gemmules – pupen), které mohou přijímat a předávat dalším generacím vlastnosti získané z vnějšího prostředí (Komárek 1997). Brzy však od těchto premis upustil (Leakey 1989) a svoji představu o dědičnosti získaných vlastností do své evoluční teorie nikdy explicitně nezahrnul.

Pokud bylo hlavním přínosem Lamarcka uchopení vývoje jako reálného jevu, a tedy uznání existence evoluce, pak nejvýznamnějším počinem Darwinovým bylo popsání mechanismů evoluce a zformulování tří známých principů – dědičnost, rozmanitost, přirozený výběr. Darwin ve svých třech zmíněných konceptech v podstatě tvrdí, že hnací silou evoluce je přirozený výběr ⁵², který probíhá následujícím způsobem. Jedinci, kteří jsou pro dané prostředí náhodně nejlépe geneticky vybaveni, mají vyšší pravděpodobnost přežití a dožití se reprodukčního věku a naleznou také nejpravděpodobněji sexuálního partnera. Díky tomu mohou předat do následující generace více genů (jejich potomstvo je početnější a má vyšší naději, že se rovněž dočká potomstva) než organismy, které jsou hůře adaptované vůči stávajícímu prostředí (to ale neznamená, že následující změna prostředí nepřinese výměnu rolí).

Podmínkou této, ale v podstatě i jakékoli jiné selekce je existence variant, mezi kterými lze vybírat. Tomu tedy odpovídá další z principů formulovaných Darwinem – rozmanitost. Vlastnosti organismu, který uspěje ať už v přírodním nebo pohlavním výběru, jsou dědičné, čímž je zajištěna kontinualita a samotný vývoj.

Pro lepší přehlednost, srovnejme základní postuláty a současně i zásadní předpoklady obou autorů v následující tabulce.

Zdroj: zpracováno na základě Flegra (1998), Goulda (1998), Komárka (1997), Leakeyho (1989) a Rosypala (a kol.) (2003).

Gould (1988) vystihuje základní rozdíl mezi Darwinovým a Lamarckovým pojetím evoluce otázkou, jakým způsobem jsou změny přeneseny do dalších generací. Podle lamarckistů organismus reaguje na změny v prostředí přímo, a následně přenese na potomka adaptaci, kterou získal během života. Oproti tomu darwinisté tvrdí, že k tomuto přenosu dochází přirozeným výběrem, kdy jsou z náhodných variant zvoleny ty, které lépe odpovídají současným podmínkám a disponují větší rozmnožovací zdatností.

Už samotná podstata sociálních věd zřídka dovoluje jednoznačná tvrzení, proto by se výsledek sporu darwinismus versus lamarckismus pro socioekonomickou evoluci dal v podstatě shrnout takto – evoluce v socioekonomickém prostředí je spíše darwinistická, ačkoli zásady lamarckismu, zmíněné dříve, se zde uplatňují také. Argumentaci tímto směrem vedl v poslední době například Hodgson (2002). Jeho výsledky označují darwinismus za mnohem širší teorii, která je nezbytná i pro vysvětlení lamarckismu. Nelze jej tedy považovat za alternativu k darwinismu. Navíc, jak již bylo uvedeno dříve, i sám Darwin předpokládal možnost dědění získaných vlastností, ačkoli to explicitně nezahrnul do své teorie.

Jaká tedy je socioekonomická evoluce?

Je třeba předeslat, že následující popis, kterým bude jen ve velmi hrubých rysech charakterizována socioekonomická evoluce, představuje pouze shrnutí pohledu základní literatury na toto téma. Popis socioekonomické evoluce by si zasloužil hlubší pohled, který ovšem vzhledem ke složitosti této problematiky vyžaduje samostatnou analýzu a mnohem více prostoru, než je možné v této práci věnovat.

Navzdory tomu, že se jednotlivé disciplíny sociálních věd obracejí s různou intenzitou v různých obdobích ke konceptu evoluce, byla to paradoxně právě biologie, kde byly formulovány alespoň základní znaky socioekonomické evoluce. Za hlavní přínos snah biologů vložených tímto směrem lze považovat zejména to, že dokážou odhlédnout od roztříštěnosti sociálních věd na jednotlivé obory a sledovat vývoj globálně. Většina znaků bude i z tohoto důvodu porovnána se situací v biologii. Pro tento výčet budeme vycházet především z van den Bergha, Gowdyho (2000), dále z Hodgsona (2002), Flegra (1998, 2005), Dawkinse (1998), Wilsona (2000) a Cavalli-Sforzy (1996).

Cílem předchozího textu bylo vysvětlit základní teoretické pozadí socioekonomické evoluce, a to tak, aby bylo srozumitelné tvrzení, že socioekonomickou evoluci lze považovat spíše za darwinistickou, i když zde platí i předpoklady lamarckismu.

Zatímco příslušníci jednoho druhu dědí stále stejný počet chromozomů, na kterých jsou umístěny geny, což je jedním z charakteristických znaků druhu, kultura předávaná následující generaci je vždy obohacená o působení generace současné a těch předchozích. Proto je možné socioekonomickou evoluci označit za kumulativní.

Vyskytuje se zde také odlišný a pestřejší způsob předávání informace, který rovněž ovlivňuje tuto charakteristiku. Zatímco evoluce biologická se na úrovni organismu v podstatě omezuje na přenos z generace na generaci, socioekonomická evoluce má už na úrovni elementů (tedy lidí) možností předání víc. Cavalli-Sforza (1996) rozlišuje čtyři základní typy: i zde existuje přenos vertikální (i) (z rodičů na dítě), s velmi silným vlivem, který může být stejně konzervativní jako chromozomální dědičnost. Přenos horizontální (ii) může mít vliv i na celou generaci. Podle počtu aktérů rozlišujeme v zásadě tři způsoby: jeden vysílající – jeden přijímající jedinec; jeden vysílající – více přijímajících jedinců; více vysílajících – jeden přijímající jedinec. Násobný – hierarchický přenos (iii) vyjadřuje to, že vysílajícím subjektem je někdo, kdo je hierarchicky výše postavený a přitom v této pozici respektovaný. Přenos od několika vysílajících na jednoho nebo několik přijímajících subjektů (iv) se praktikuje v jakékoli skupině vůči nově příchozímu, samozřejmě nejintenzivněji v každé rodině. S pestřejšími možnostmi přenosu na úrovni elementů souvisí i další znak socioekonomické evoluce, protože je rychlejší než biologická. Vyšší dynamika vývoje společnosti je ve srovnání s vývojem v přírodní realitě dána také postupným propojením vývojových tendencí na různě komplexních úrovních (lidé až sociogeografický systém) a tím, že elementy svým aktivním a integrovaným působením dovedou poměrně intenzivně zpětně ovlivňovat i úroveň semikomplexů a komplexů (Hampl, 1998).

Ke kumulativnosti evoluce však dochází také díky schopnosti abstraktního myšlení (mimo jiné), k socioekonomické evoluci se proto vztahuje další atribut – je symbolická. Jednotlivé symboly bývají srozumitelné pro konkrétní skupinu lidské populace, užíváme termíny jako společenské vědomí, společenská paměť (možná by sem patřilo i vnímání kolektivní viny), evoluce je tedy skupinová.

Biologická evoluce je výrazně oportunistická, to znamená, že neoptimalizuje, ale volí z dostupných možností tu, která je v daný okamžik nejvýhodnější. Bez ohledu na to, že se v budoucnu může ukázat zvolená varianta jako neúspěšná pro další přežití a že neexistuje cesta zpět. Socioekonomická evoluce však může být cílená a záměrná, protože ekonomický rozvoj bývá řízen uspokojováním lidských potřeb, oproti biologické evoluci může být také reverzibilní. S tím úzce souvisí další charakteristický znak – extinkce není oproti biologické evoluci nikdy absolutní, vždy existuje možnost uchovat myšlenky, i když kupříkladu zemřou jejich nositelé nebo původci. Neznamená to ovšem, že by lidstvo nějakou dovednost či znalost nikdy neztratilo nebo ji nemuselo znovu objevovat⁵³.

Ti, co se rozhodnou zabývat se charakteristikami socioekonomické evoluce, se ale setkají s určitými nevýhodami ve srovnání s biologií. Například zde neexistuje jednoznačná analogie pro geny. Různí autoři přišli s různými návrhy. Ať již to byl mem nebo v současnosti možná více prosazovaná varianta rutin, zvyků a obyčejů (routines, habits, customs), je obtížné je přesně definovat a nalézt jednoznačné implikace, pravidla v jejich předávání (dědění) dál. V této souvislosti je zajímavé zmínit, jak chápe tradici Wilson (2000). Definuje ji jako specifické formy chování, které přecházejí z generace na generaci, která však může být zničena i iniciována jedincem. Za nejvyšší stupeň tradice označuje lidskou kulturu. Z geografického hlediska zajímavou implikací je Wilsonovo přesvědčení o tom, že většina tradic souvisí s „věrností k určitému místu“ (fidelity to place).